Desperados 2: Cooper's Revenge

Desperados 2 se vydalo podobnou cestou, jako Commandos, ale tam příklon k akčnímu pojetí nastal až ve třetím dílu. Už předchozí hry, které Spellbound vytvořil, na tom byly podobně, ale předpokládal jsem, že se série Desperados bude držet ve starých kolejích. Vystřílet téměř kompletně asi půlku misí s jednou postavou však v jedničce rozhodně nešlo.

Jelikož je to již více jak rok, co jsem hrál Chicago 1930, skončil jsem při prvním spuštěním hry až v pět hodin ráno, jak mě ta hratelnost chytla. Asi mi to chybělo. Velmi rychle se však začaly objevovat nedostatky, kvůli kterým jsem nakonec asi na dva týdny hraní přerušil. Kamera ještě šla, i když její ovládání mě místy opravdu vytáčelo, a když mi občas pohled zakrývaly skály nebo stromy, bylo těžké najít ten správný úhel. Horší to však bylo s bugy.

Těch bylo opravdu požehnaně. Někdy třeba nepřítel po ráně pěstí odlétl z mapy, v jedné misi stačilo splnit jen polovinu úkolů (tři ze šesti) a spustila se mise nová (já však chtěl splnit všechny), občas byla buglá patra a postavy se teleportovaly o patro výše nebo níže, členové týmu se sekali o domy, ploty a další překážky a na řadu přišly i mapy, v nichž jsem nemohl odstranit nepřátele, na které jsem viděl, ale přes neviditelné bariéry jsem se k nim nemohl dostat.

Nemohu pochválit ani cutscény, jejichž komiksové pojetí mi sem úplně nesedlo a spíše to vypadalo, že vývojáři chtěli hlavně ušetřit. Také umělá inteligence nepřátel není na vysoké úrovni a někteří byli tak tupí, že se dali omráčit nebo zabít zbraní na blízko, aniž by si mě všimli, a to i v situacích, kdy jsem k nim doběhl a museli mě vidět i slyšet. Tento problém však nenastával příliš často a nově přítomné grafické znázornění hluku fungovalo dobře. Bohužel mi však nešel zobrazit pohled nepřátel, což je asi způsobeno nekompatibilitou s novými grafickými kartami. Že šla hra dohrát i bez této funkce trochu svědčí o její obtížnosti, a to jsem hrál na tu nejtěžší.

Hra obsahuje řadu novinek. Nejpodstatnější je asi možnost přepnout na pohled ze třetí osoby, ale ten jsem jen vyzkoušel a dál ho už nepoužíval. Naopak rychlou akci, při které lze naplánovat činnosti pro více postav najednou, jsem místy používat musel, ale snažil jsem se si hru tímto způsobem neulehčovat příliš často.

Desperados 2 není špatnou taktickou strategií, nabízí skvělý soundtrack a rozmanité úkoly, které se ale bohužel odehrávají v podstatě jen v pěti lokacích. Určitě je to lepší volba, než Robin Hood: The Legend of Sherwood nebo Korea: Forgotten Conflict, ale na ty nejlepší tituly ze stejného žánru se nechytá. Teď mě čeká Helldorado, a pak už hurá na novinky od Mimimi.