Giants: Citizen Kabuto

Přátelé ztroskotají se svou lodí na cizí planetě, kde žijí malí legrační lidičkové - Smarties. Ti jsou zotročeni rasou Sea-Reaperů a udržováni ve strachu pomocí obří superzbraně, nezničitelného obra Kabuto. Návštěvníci se zapojí do války na straně Smarties a ti jim za odměnu pomáhají - koneckonců je to v jejich zájmu.

První část hry, je tedy sci-fi z blízké budoucnosti. Hrdinové prozkoumávají planetu, hledají další ztracené členy týmu a své vybavení. Počet hrdinů a jejich schopnosti postupně rostou, takže hra má i RPG prvky, přitom používají běžné střelné zbraně, granáty, atd. Překvapivě, hra je také strategií! V některých misích budete stavět základnu, opevňovat ji věžemi, stavět budovy a chránit je před útoky.

Ve třetině hry ale dochází k obratu a najednou hrajete za jinou postavu, s fantasy mečem, luky a kouzly. Pochopitelně, první co jsem udělal, bylo smazání souboru arpfix.gzp, což není nic jiného, nežli podprsenka hlavní hrdinky - kvůli odlehčení, aby se jí lépe skákalo, samozřejmě. Hrdinka dělá neskutečně dlouhé skoky. Stačí si kurzorem myši zaměřit na nějaké místo a jestli kurzor zezelená, pak tam hrdinka doskočí. Takové skákání se mi líbilo mnohem víc, než dýchavičný jetpack návštěvníků. Hrdinka používá velmi silný meč, místo ostřelovačky má přesný dalekonosný luk a k nezaplacení je samo-zaměřovací luk, kterého šípy se samy zaměřují na nejbližší cíl. Je to účinné proti létajícím nepřátelům, které jsem jinak nedokázal zaměřit, protože chvilku nepostáli.

Mrzuté je, že její kouzla lze použít jen třikrát a pak se musí doplnit v obchodě a ještě mrzutější je, že nemají žádný popis, takže na jejich účinky musíte přijít až při misi, metodou pokus-omyl. Ovládání fantasy části je předělané a docela mi trvalo, než jsem se na ně přeučil, ale pak mě hra za Delphi bavila stejně, jako za návštěvníky. Hlavně jsem si těžko zvykal na to, že luky nedělají hluk, takže člověk z té zbraně nemá ten pocit.

Vítaným zpestřením hry, pro mě byly závody člunů. Stačilo aspoň jednou za kolo sebrat zrychlovač na pět nábojů, a když někdo předjížděl, použít ho. Pokud někdo předjel, zasypat ho raketami a vítězství bylo v kapse. Stalo se mi párkrát, že jsem zrychlovač minul a vracel jsem se pro něj a stejně jsem nakonec vyhrál. V posledním závodě jsem se už lekl, že mě někdo předjel, protože se jeden člun objevil přede mnou. Ale to jenom poslední člun na mě ztratil celé kolo. Vcelku netuším, proč se na tuhle část hry tak nadává. To mě spíš vadil vtípek tvůrců, kteří v poslední stavěcí misi za Delphi, schovali dva ze tří Smártíků na vrchol vysoké hory a hledej, šmudlo. Než jsem je našel, už se proti mě valily zástupy a já neměl postaveného NIC! To byla rubanice!

Střih, přichází třetí část hry a zase je všechno jinak. Jste v kůži Kabuta, ale ani zdaleka nejste nesmrtelní. Musel jsem si přenastavit pohled na third-person (klávesa R), protože z pohledu očí prostě nevidíte, co obr dělá. A vidět co dělá, je životně důležité, protože nepřátelé střílí a požíráním nepřátel se Kabuto léčí a musí to dělat co nejrychleji. Pravý klik, uchopit nepřítele, levý klik, sežrat a přitom nepředbíhat Kabutovu animaci. A znova, pravý klik, levý klik. Takhle to budete dělat (skoro) až do konce hry. Rozbíjet, ničit, kopat do budov, žrát Sea-Reapery a překvapivě taky "zlé" Smártíky. A jako v Tamagoči, si svou příšeru vylepšujete, zvětšujete a dokonce si můžete vychovat a vykrmit i svá mláďata! Škoda, že část s mláďaty není delší a trochu promakanější.

Taky mě mrzelo, že Kabuto často stávkoval a nechtěl sbírat oběti. Stojím před obětí, zaměřuji, Kabuto nic. Couvám, jdu vpřed, hýbu kurzorem, za zuřivého klikání myší se snažím Kabuta přimět, aby konečně chytil oběť. Nakonec vždycky povolil, ale narušovalo to plynulost hry. Hra za Kabuta, není nijak přehnaně lehká. Několikrát jsem prchal před přesilou s posledními zbytky života a jednu misi skoro na konci, kdy na mě v malém údolí čekalo asi 50 nepřátel, jsem dokončil vlastně jen využitím bugu. Poslední souboj už mě moc nebavil, tvůrci tady trochu uměle prodlužovali hru.

Giants je tedy 3D akce, RPG, strategie, závody, skákačka, Tamagoči, fantasy, sci-fi, střílí se tam, kouzlí se tam, seká se tam, plave se tam, skáče se tam, jezdí se tam na člunu, létá se tam, loví se tam, hází se tam kamením, staví se tam pevnosti - nezapomněl jsem na něco? Tvůrci se prostě rozhodli, nacpat do hry to nejlepší, nacpat tam maximum obsahu, ať si to hráč pořádně užije, ale trochu pozapomněli na pořádný příběh. Namísto něho, je ve hře humor. Tohle je první hra, u které jsem se skutečně zasmál. Cutscény mezi misemi, mají podobný druh absurdního humoru, jako měl Létající Cirkus Montyho Pythona a jsou velmi profesionálně udělané. Škoda jen, že během hry vtipů postupně ubývá a konečná hra za Kabuta, už je bez cutscén úplně.

Ve hře schází volba obtížnosti a pro hráče začátečníka je přehnaně těžká. Možnost uložení schází také, což dělá z každé mise adrenalinový zážitek. Naštěstí mise nejsou dlouhé, ani nehratelně těžké, takže nedochází k tak velké frustraci, jako třeba v Call of Cthulhu. Tvůrci to hráčům ulehčili i při stavbě základny. Pokud hráč prohraje a začne znovu, postavené budovy mu zůstanou.

Atmosféra hry je ze začátku výborná, připomněla mi trochu Outcast, ale postupně vyšuměla. Zábavná byla až do konce, ale měl jsem velká očekávání, která se nesplnila, protože hra se vydala jinudy, než jsem předpokládal. Chtěl jsem víc Smártíků, víc jejich příběhů, víc legrace - a hra začala se Smártíky šetřit. Kdykoliv jsem hru začal zvládat a říkal si, že teď to rozjedu ve velkém, teď začne ta pravá řežba - najednou střih - "A teď, něco úplně jiného!".

Graficky nevypadá špatně ani po těch létech - s výjimkou hranatých skal, které dnes působí příliš uměle. Zato dnes hladce šlape i na starém počítači, klidně i v rozlišení 1920x1080. Sem tam mi hra spadla, sem tam se vyskytl bug, ale nic katastrofálního. Takže jaká hra je? Vtipná, nacpaná zábavným obsahem, ale téměř bez příběhu a zbytečně těžká.