Disciples II: Dark Prophecy

Disciples 2 byla podobně jako např. Original War hra, do které jsem se zamiloval už z recenze v ABC. Což je s podivem, anžto recenze na jednu A4 v Ábíčku znamenala jen pár odstavců textu, asi 3 (slovy tři) screenshoty o velikosti 5 x 3 centimetry (jeden z boje, jeden z mapy a jeden z obrazovky kouzel) a soutěž. Nicméně i tak jsem ji četl ve škole pořád dokola a přestože jsem se soutěže zúčastnil, stejně jsem se ji rozhodl hned druhý den koupit. V malé prodejně s počítačovým příslušenstvím na náměstí ve Svitavách ji kupodivu měli (společně s Polda 4 a Necromania: Trap of Darkness jediné hry, které tam měli) a přestože tehdejších 800 Kč nebyla úplně plná palba, za kterou se i tenkrát prodávaly, činilo to většinu mých ušetřených peněz.

Nicméně hned druhý den jsem panu prodavači vysolil na pult šestnáct papírových padesátikorun a stal se hrdým majitel krásné artworkové krabice, která mi zdobila herní poličku ještě několik let. S Disciples 2 jsem pak strávil nádherné vánoční prázdniny a vlastně celou zimu, kdy jsem dohrál všechny kampaně i všechny scénáře a vlastně jsem se ke hře v průběhu let opakovaně vracel.

Disciples 2 je tahová strategie, ne nepodobná sérii Heroes of Might and Magic, i když na spoustu věcí šla jinak. Člověk se v komentáři asi nevyhne přímému porovnání s Heroes of Might and Magic IV, anžto vyšla v podobné době. Přestože jsem jedním z mála hráčů, kterým Heroes 4 opravdu sedla a považuju ji minimálně stejně tak dobrou jako Heroes of Might and Magic III: The Restoration of Erathia, Disciples 2 mě přece jen bavila víc. Ačkoli s Disciples 2 jsem strávil celou zimu a s Heroes 4 zase celé léto.:-)

Disciples 2 je proti Heroesům o dost sevřenější, nabízí méně možností a je daleko více zaměřená na boj a na postup hrdiny vpřed. Jelikož armády hrdiny mohou být maximálně šestičlenné (na začátku pouze čtyřčlenné), jednotky levelují a klíčovým prvkem je o ně v boji nepřicházet, odpadají tak problémy s logistikou, neustálým se vracením pro nové jednotky, zabírání dolů, obíhání zdrojů, hromadění jednotek ve městě atd. Jednotky jsou rozestavené ve dvou řadách, vepředu a vzadu, takže neztrácíte čas tím, že k sobě musí jednotky doběhnout, obíhat se, atd. Dopředu dáte jednotky nablízko, které něco vydrží a do zadní řady střelce, mágy, případně léčitele.

Jedinou surovinou potřebnou pro všechno je zlato. Což celý koncept dost zjednodušuje. Rovněž prvek, kdy má každý hráč jedno hlavní město a ostatní města na mapě jsou pouze podpůrná. Můžete si v nich léčit jednotky, popřípadě najmout základní nové, ale nic, co by Vaši snahu výrazně podpořilo. A tak se mi to líbí. Hlavní město a podpůrná města šíří v každém tahu půdu, která je pro každou stranu konfliktu unikátní (lidé mají trávu, trpaslíci sníh, démoni pekelnou půdu, nemrtví spálenou zemi) a zdroje patří tomu, na čí půdě se nachází. Do jisté míry tak odpadá otravnost počítačových hrdinů, kteří sice nemají na to, aby napadly Vaše dobře bráněná města, ale soustavně Vám zabírají doly se zdroji. Což je mechanismus, který mě v Heroesech strašně štval. Mému konceptu hraní, kdy mám jednoho silného hrdinu, který se žene vpřed, plení, drancuje a poráží neutrální jednotky i nepřítele, nikam se neohlíží a nikam se nevrací, tohle mi mnohem více vyhovuje. Ale abych nekecal, tak i jistá možnost zabrání nepřátelského zdroje tu je. Každý národ má speciálního hrdinu, který dokáže kdekoli na čisté půdě (ideálně vedle zdroje), zarazit žezlo, které šíří půdu daného národa, respektive vyrazit žezlo soupeře. Stojí ho to ale celý tah i nějaké zlato, takže se Vám to nevyplatí to dělat v každém tahu. Možná i proto mi tenhle mechanismus nepřišel tak otravný jak zabírání dolů v Heroesech.

Samotnou kapitolou jsou pak kouzla. Každý národ má svoje a na rozdíl od Heroesů lze kouzlit jen na globální mapě, nikoli pak přímo v boji. Můžete tak před soubojem svou jednotku posílit, nepřátelskou naopak oslabit nebo ji rovnou sežehnout nějakým ničivým kouzlem.

Co musím pochválit a často se to nezmiňuje, (Warcraft III: Reign of Chaos a Heroes of Might and Magic V mi to při vší úctě k příběhu prominou) je fakt, že každá strana má svůj vlastní příběh ve své vlastní kampani stojící sám o sobě a dostupný hned od začátku. Sice se příběhy lehce proplétají a pokud hrajete druhou kampaň za jiný národ, narazíte na styčné body, ale upřímně nemám rád, pokud si nemůžu vybrat stranu, za kterou chci hrát kampaň sám hned na začátku, ale je zamčená za dalšími třemi kampaněmi, které mě například ani nezajímají..

Co říct závěrem, snad se zamyslet nad poslední větou z intra české verze hry. Větou, která mi zní v hlavě celé roky a na kterou si čas od času při vzpomínce na Disciples 2 vzpomenu. "Lidské děti pěly písně smrti." Asi to měla být řečnická otázka, ale celý ty roky by mě zajímalo, jak se vlastně pěje píseň smrti..