The Legend of Kyrandia

Já vím, že pro lidi, kteří mají Kyrandii jako první adventuru v životě, je to prostě úplně jiný příběh, než ten můj, když ke hře přijdu poprvé teď (byť s celoživotní znalostí její existence). Úplně to respektuji a chápu, tak to zkuste i z druhé strany :-). Jsem odkojen na adventurách druhé poloviny devadesátých let, tak jsou pro mě ty z té první poloviny trošku protivné no.

Kyrandie má nádherné prostředí. Moc se mi líbilo intro, detailní 3D záběr na dědečka píšící vzkaz je jak pohled do budoucnosti. Hra má těžko popsatelné kouzlo a je příjemná.

Pozitivem je rozhodně velmi povedený dabing (na jistý smích budu vzpomínat dlouho). Líbil se mi celkem i příběh, i když je to prostě pohádka, a hlavní záporňák je boží. Omezenost dialogů mi nijak nevadila, vlastně mě popravdě možnosti dialogů v adventurách moc netěší. Pokud to vyloženě není herní prvek a nejde skutečně něco změnit, často to jen otravuje.

Hra vlastně není většinou až tak těžká, a přitom je hardcore. A na mě je to moc, nebudu chodit kolem horké kaše. Pro lidi, co chtějí hrát s návodem, to nevadí. Já každé podívání do návodu beru jako prohru, a tady to bez toho nejde. Ale to ne, že by mi vadilo všechno, co je hardcore.

Třeba se mi líbí ten přístup, kdy kurzor nedá při najetí na předměty vůbec nic najevo. V momentě, kdy není pixelhunting, což tady moc není, tak je to fajn, že člověk skutečně přemýšlí o tom, na co se dívá a nespoléhá jen na popis.

Nakonec mi nevadí ani omezený inventář, protože předměty lze svobodně vyhazovat a pak zase brát. Je to zajímavý prvek pro plánování, který ve většině adventur chybí.

Nevadí mi, že můžu umřít. Některým lidem to v adventurách vadí, ale mně ne. Naopak to přidává na napětí a jsem zvyklý ukládat.

Když totiž umřete, tak si toho obvykle všimnete. Takže to nevadí. Co mi nejvíc vadí, když si hru prohrajete a nevíte to. A bohužel tady je toho podobně mnoho jako v Tajemství oslího ostrova nebo jako v Gookovi. Ani to by mi ale vlastně nevadilo, ale prostě vyžaduju, aby to hra nějak sdělila, byť i za pět minut, když ne hned, ale prostě ne, že to člověk zjistí za pět hodin a tím, že nelze pokračovat dál a hráč tápe. To prostě ne.

Dále jsem trochu na tenkém ledě, protože nevím jistě, jestli to hra někde neobsahuje, ale v podstatě všude, kde hráč potřebuje udělat nějakou kombinatoriku nebo mix nějakých lektvarů či drahokamů a bylin, tak se hra neobtěžuje hráči nějak efektivně poradit. Všechny ostatní situace jsou relativně jednoduché a dávají smysl, ale když přijde na řadu tohle, tak je to jak z jiné planety. Když jsem měl udělat kombinaci čtyř tónů melodie, vypočítal jsem si, že mám 24 možností, tak jsem jel systematicky jednu po druhé. Ale byla někde nějaká rada? Asi ano, ale nevím. Stejně tak jsem nenašel žádnou užitečnou radu pro pořadí drahokamů, pro to, jaké drahokamy vůbec použít, pro to jaké si nechat, jaké lektvary mám vytvořit, jakou mají mít konečnou barvu. Je toho hodně. Jediné řešení bez návodu je zkoušet pokus omyl, neustále loadovat nebo bezhlavě pobíhat po lese a shánět nové drahokamy a byliny.

Hlavolam s knihami byl teda taky dost dobrý, protože to chtělo 4 knihy z 8. Mně vlastně došlo, co mám dělat. Věděl jsem, že musím utvořit nějaké slovo podle těch písmen a že to asi všechny knihy nebudou. Ale těch kombinací jsou jakože stovky, protože nikde nebylo řečeno kolik těch písmen z osmi mám použít.

Je samozřejmě možné, že jsem úplně blbej a nevšim jsem si rad a hintů, které tam byly, ale u těch ostatních věcí mimo tyto kombinatoriky mi bylo všechno hned jasné.

Další hardcore věcí je samozřejmě bludiště. A ne jedno. V podstatě celá hra je bludiště. Každý les je bludiště a jsou tu tři lesy. Na závěr v hradu je bludiště. A pak je tam samozřejmě to hlavní bludiště uprostřed. To mělo aspoň to kouzlo v prvku toho světla, takže to bylo docela cool. Bludiště mě ale obecně nebaví. Vůbec.

Hudba, ač je od jednoho z mých nejoblíbenějších muzikantů napříč nejen herní hudbou (a na kterého se chystám za tři měsíce naživo), mě moc nebavila. Jde hodně o náladu, která je obvykle nesmírně pozitivní (což nemusím), ale hlavně o technickou kvalitu. Je fascinující, že stačily jen další dva tři roky k tomu, aby Frank Klepacki vytvořil v C&C plně profesionální hudbu v CD kvalitě a kvalitními zvuky. Ten posun je neuvěřitelný a je ještě mnohem rychlejší než skoky v grafice v té době. A to to tehdy byly nějaké skoky v grafice.

Pro mě jde tedy o rozporuplnou adventuru. Má dost prvků, kterých si docela vážím a je to moc fajn, ale jak to tak bývá, má i dost věcí, které prostě nedávám, tak jsem se aspoň pokusil vysvětlit, které to jsou a proč.