The Last Guardian

Znáte to. Jednou za čas se objeví hra, která prostě sedne a je perfektní i přesto, že není třeba vůbec dokonalá. The Last Guardian má řadu problémů, především technického rázu, kterými se dá titul velmi lehko sestřelit a asi i chápu, že je ne každý moderní hráč snese. Na druhou stranu má The Last Guardian něco, co řadě a především AAA her chybí - srdce (jakkoli to může znít jako klišé fráze).

Netajím se tím, že od her očekávám zážitky. Něco, co mi jiné médium nemůže dát. Samozřejmě, rád hraju i pro samotné hraní, ale to, co od her skutečně nejvíce očekávám, mi dá nějaký titul jen jednou za čas. Shadow of the Colossus mě teprve čeká a v minulosti jsem hrál Ico, kterému se The Last Guardian po technické stránce v lecčems podobá. Ač mě Ico příliš neohromil, The Last Guadian nadchl. Co za to může? Bezpochyby, oproti předchůdci, rozvitější mytologie a především kočko-psovitá-slepka Trico a jeho postupně se vyvíjející vztah s malým klukem, jenž ho na cestě doprovází.

Zprvu hra působí hodně jako Ico. Podobné prostředí, plno hnědých chodeb, trochu zastaralý design. Na hře je vidět, že se na ní makalo fakt dlouho a postupně se mění hráči před očima. Rozjíždí se pomaleji, ale každou hodinou je hra po vizuální stránce lepší a co začíná jako komorní variace na Ico, původně snad i plánovaná ještě na PS2, končí jako epická audiovizuální podívaná. Hra je v první řadě 3D plošinovka v hávu akční adventury. Jakmile jsem si zvykl na nepříliš citlivé ovládání a pošukanou kameru, začal jsem si ji náramně užívat. The Last Guardian mě vrátil do doby, kdy šplhání vyžadovalo nějaký um. Do doby, kdy blbě stočená analogová páčka znamenala skok do temných hlubin. Design je navíc super v tom, jak málo blbuvzdorný je a často jsem se vlastní vinou zasekl na několik dlouhých minut a prostě nemohl najít cestu. Bravo. Je fajn hrát hru, kde každá římsa není označená barvou tak, aby byla vidět i na půl kilometru. Samozřejmě to tu a tam znamená několikaminutový zásek a kecal bych, že jsem v některých chvílích netoužil po nějakém tom hintu. Paradoxně nejvíc nepříjemně jsem zakysnul v samotném závěru, a to rovnou 2x. Ten jde po stránce designu dost originální a neočekávanou cestou. Stačila chvilka nepozornosti a už jsem nevěděl, co po mě hra chce. Naštěstí se hra automaticky, velmi často a ve správné momenty ukládá (oproti Ico). Zajímavé pro mě bylo i zjištění, že hra neobsahuje žádné klasické puzzly. Veškeré překážky vychází z prostředí a za celou dobu jsem neměl pocit, že by mi tvůrci postavili do cesty něco, co bych označil jako samoúčelný videoherní puzzle, který do designu úrovně přirozeně nezapadá. Díky!

Ale zpátky k tomu nejdůležitějšímu. Trico je boží! Dost možná nejlepší zvířecí společník, kterého jsem ve hrách zažil (change my mind). Zejména proto, že Trico se skutečně chová jako zvíře a aktivně reaguje na podněty. Jeho animace - od drobností jako je peří až po samotný pohyb - jsou precizně detailní, jak ty skriptované, tak i ty nahodilé. A hlavně jich je tolik, že se okatě neopakují, jak bývá u her zvykem. Trico působí živě a má uvěřitelnou osobnost. Líbí se mi, jak tvůrci zvládli nedostatky v AI přetavit ve svůj prospěch. Když dám Tricovi rozkaz, zvíře cosi zamručí, chvíli hlavou skenuje okolí (AI zřejmě vyhodnocuje) a poté teprve provede požadovaný úkon. Občas Trico udělá něco jiného, občas neudělá nic, občas mě sestřelí ocasem do propasti. Stále se ale chová jako zvíře. Díky tomu mi ani občasné výpadky v AI a celková nepředvídatelnost Tricova chování vůbec nevadila.

O příběhu lze říct bez spoileru něco jen horko těžko. Výstavbou je to jednoduchá japonská pohádka, která má ale jednak dost originální art design, jednak nechává prostor vlastním interpretacím a jednak náramně funguje po stránce emocí. Důležitý podíl na tom má i krásný orchestriální soundtrack, který zlehka podbarvuje herní sekvence a vyloženě dominuje těm filmovým.

The Last Guardian na mě zapůsobil. Zapůsobil na mě tím, jak moc mě dokázal do sebe vtáhnout. Tak, jako to kdysi uměly v dětství některé filmy. A já se rád vracím do dětských let. Do doby, kdy neznalost světa a jeho pravidel nebránila vlastní představivosti a touze po dobrodružství. Z tohoto důvodu (a taky proto, že jde Trico poňuchňat), nejsou pro mě výše uvedené nedostatky nikterak podstatné.