Medal of Honor: Frontline

Nejsem tolik spokojen jako většina zdejšího osazenstva. Ten hlavní důvod je vysoká, až masochistická obtížnost. Frontline je asi tak stejně obtížný jako Allied Assault. Plus nemožnost uložit hru během mise. Plus nepohodlné ovládání přes gamepad. Bohužel, největší oldschool je zdejší ovládání. Žádná funkce akcelerace kurzoru. Ani možnost nějak snížit citlivost. O nějakém asistentu míření si můžete nechat zdát. Ve Frontline se míří špatně a k tomu vám dá hra jen málo věcí zadarmo.

Na větších prostranstvích musíte nejdřív nepřítele najít. Pokud se vám to podaří dřív, než vás zastřelí. Nepřátelé jsou přesní a uhýbají. Moje muška byla roztěkaná a často se mi nedařilo nácky rychle zaměřovat. Kulometná hnízda částečně střílí skrz zeď. I na to jsem si při extrémně pomalém a opatrném postupu zvykl. Opakovat misi po dvacáté je tady na denním pořádku. Já si ale dal za úkol hru dohrát na střední obtížnost. Podle zákonu pravděpodobnosti to trpělivý člověk (při dostatečném počtu pokusů) nakonec vyhraje. Otázkou je, zda je tohle ještě zábava. V některých misích (důlní vozík) ani opatrný postup nejde aplikovat.

Válka je válka a Frontline se pokouší její frustraci přenést na televizní obrazovky. Naštěstí někdy pomůžou chyby obsažené v PS3 verzi. Nepřítel se občas zasekne do zdi. Občas vytuhne, pokud utečete z boje a znova se vrátíte. Trochu to kompenzuje nemožnost ukázat oficírské papíry v tajných misích. Docela velká chyba. Naštěstí je hra hlavně o střílení, takže na nějakou tajnou misi se můžete z vysoka vyprdnout.

Po tom, co jsem si s hrou vytrpěl, musím uznat, že mě bavilo sbírat vzácné trofeje na PSN za dokončené úrovně. Evidentně s tím všichni takové nervy neměli. Každá dokončená mise bylo jedno velké oddechnutí a zároveň uspokojivý pocit z jejího zdolaní. Sáhl jsem si na dno nervů. Zahrál si zase jednou pořádný masochistický oldschool a vzpomněl si na hru Project IGI.. Díky, ale teď bych si dal raději něco odpočinkovějšího.