Gravity Rush 2

Srdcová záležitost. Perfektní první díl neodpověděl na spoustu otazníků, ale přesto jsem se bál, že by pokračování mohlo být jen opakováním toho samého. A ono to tak je i není. Nejdřív ale osobní vsuvka:

Gravity Rush je milovaná sága mojí sestry, první díl jsme hráli spolu a druhý logicky taky. Jenže kvůli nejrůznějším událostem, povinnostem a hlavně globální situaci jsme měli toho společného času u konzole tak málo, že jsme druhý díl hráli s přestávkami 20 měsíců. Za tu dobu mi na jednu stranu přirostl k srdci a na stranu druhou už jsem se občas přistihl při myšlenkách, že bych ho měl hotový nejraději okamžitě. V rámci pořádného grindu ale bylo potřeba vyzkoušet všechny mechaniky, ztrapnit se při každém závodě či výzvě a hlavně proběhnout všechny vedlejší mise, kterých je, pokud mě paměť neklame, téměř padesát. A já nelituji jediné z nich.

Jsou od sebe tak rozdílné, že ani nejde se u nich začít nudit. Některé jsou extra vtipné (víceméně cokoli, co souvisí s Katinou touhou stát se slavnou hvězdou), dojemné (když náhodnému kolemjdoucímu nebo jeho rodinnému příslušníkovi pomáháte najít správnou životní cestu) a samozřejmě i trochu frustrující (neomylně při hlídání či hledání domácích mazlíčků). Tak jako tak ale nikdy nejde očekávat, jestli se z daného dialogu vyklube nostalgie, detektivní vsuvka, stealth nebo pořádná prověrka vlastních i hrdinčiných možností.

Díky bohu ale prošel proměnou i postup hlavním příběhem. Pořád jde sice o tu stealth, tu "létací", tu vyloženě bojové kapitoly, uvedené i uzavřené komiksovými políčky, ale v porovnání s prvním dílem se nekoná klasická šablona "projdi level a v jeho závěru znič hromadu Nevi", která mi svého času přivodila nejednu vrásku. Minimálně v první polovině hry je navíc Nevi relativně málo, až jsem si začínal říkat, kam že se to tvůrci příběhově chtějí vydat. Příběhová část v prvních dvou lokacích je daleko více o lidské interakci a samozřejmě i o vojenské moci a síle, ale jedná se o příjemnou změnu, kterou navíc Kat s vylepšujícími se gravitačními schopnostmi dokáže zvládnout. Nebyla by to ale japonská hra, kdyby se v klíčových levelech neobjevovaly boss fighty. U nich to občas jinak než cestou snížení obtížnosti nešlo, protože epileptické problikávání na obrazovce má svoji sílu a efektivitu, ale já při něm občas vážně nevěděl, co dělám a co dělat mám.

Až mě zaskočilo, jak nostalgicky na mě pak působila třetí část v Heksevillu. Nápadité mechaniky, možnosti využití nových gravitačních stylů, hromada známých postav a gradující příběh, který dospěje ke svému konci, abychom zjistili, že to ještě tak úplně konec není. Přiznávám, kdyby hra komplet končila po dvacáté kapitole, takhle vysoké hodnocení by tu nesvítilo. Jenže právě ona poslední část, jeden velký příběh rozdělený do několika podkapitol, to je vrchol ságy v pravém slova smyslu. Neuvěřitelná kombinace dalekého putování, vzpomínek, zdánlivého nicnedělání a odklikávání dialogů končí sérií boss fightů, které sice občas frustrují (a jak jsem úlevně zjistil, tak dějově zcela záměrně), ale pak odměňují. Tohle je konec všech konců a nepamatuji, kdy jsem byl u hry takhle naměkko. Jedna věc je totiž dohrát hru nebo celou sérii, ale věcí druhou je mít pocit, že odcházejí opravdoví přátelé a herní svět už teď nikdy nebude stejný. Větší pocit stylu "konec všeho" ve mně vyvolal nejspíš jen Mass Effect, byť ten to dokázal příběhově, herně i vztahem k postavám. Pět procent si v hodnocení nechávám právě pro jistou repetetivnost nutného hledání stop, které někdy v naváděcím systému frustruje a pro tu skutečnost, že když vás kamenná deska popáté pošle "porazit všechny nepřátele", máte chuť vypnout konzoli a jít někam, kde je boj sprosté slovo. Ale Kat, Raven, Syd, Vogo nebo Cecie jsou lásky navždy. Netuším, jestli se na novou generaci konzole tvůrci nachystali s nápadem na třetí díl, ale já bych takový pocit úplnosti už nepokoušel.