Quest for Glory II: Trial by Fire

Hrdinu Spielburgu čeká ve druhém díle série výrazně epičtější dobrodružství, a jsem rád, že jsem jej v rámci svého questu (s cílem pokořit celou pentalogii) mohl prožít ve vydařeném VGA remaku. Ten je totiž neuvěřitelně propracovaný, a ani na okamžik nepůsobí jako neoficiální freeware. Původní hru sice mám, ale nehrál jsem ji, takže nemůžu hry srovnávat. Ale do celé pentalogie zapadá remake zcela hladce (a to včetně možnosti importovat/exportovat postavu).

Hrdina se bezprostředně po událostech prvního dílu přesouvá z městečka Spielburgu do pouštního velkoměsta Shapeir. A přestože na začátku hrdina poněkud tápe v nejistotě, co ho vlastně čeká (stejně jako u prvního dílu), záhy je poměrně patrné, že tentokráte se od poměrně komorní záchrany baronových dětí děj výrazně víc přibližuje klasické záchraně světa. Ostatně druhý díl představí hrdinovu archnemesis Ad Avise.

Samotnému hodnocení asi musí předcházet obligátní shrnutí toho, co je pro sérii typické. Quest for Glory II je adventura s RPG prvky, takže typická adventurní činnost je okořeněná souboji, možností umřít (i když to je prvek společný snad všem Sierráckým adventurám) a také tím, že si na začátku zvolíte povolání, které ovlivní, jak můžete některé úkoly splnit (resp. způsob plnění questů ovlivní zaměření Vaší postavy, protože Vám hra nikterak nebrání soustředit se s válečníkem na praktikování magie). Osobně jsem například v závěrečném souboji se svým válečníkem Ad Avise porazil pomocí kouzel. Prvky RPG mimochodem nejsou jen na ozdobu; o tom jsem se přesvědčil hned z kraje hry, protože první díl jsem tentokrát vyloženě proběhl, a moje importovaná postava byla dost pod úrovní předpřipravených nových postav. S tím je spojená první nepříjemnost série; nelze se ubránit místy únavnému grindu. Oproti prvnímu dílu se naštěstí zlepšil soubojový systém (i když nevím, jestli to není spíš už bonus remaku), který je relativně komplexní, a až si člověk zvykne na rozložení kláves, umožňuje například řetězit údery v komba. Dokonce i obrana má nějaký smysl, takže zlepšování válečnických schopností mě nakonec docela bavilo.

Ne všechny změny oproti QfG1 jsou ale pozitivní (a ačkoliv to nemůžu říct s jistotou, všechny „chyby“ jsou patrně vlastní druhému dílu jako takovému a remake je pouze přebírá). První nepříjemnost, na kterou člověk narazí, je rozlehlost herního města. Mezi lokacemi se hrdina přesouvá spletí ulic, a i když je poměrně záhy možné koupit mapu, která umožňuje automatický přesun i přehlednou orientaci ve městě, je nejprve nutné vyměnit si peníze… a najít cestu do směnárny mně i s oficiální mapou trvalo opravdu nepříjemně dlouho.

Časové questy mi v zásadě nevadily, ovšem nemám pocit, že by hra dávala jasně najevo, které questy mohou být časově omezené. Nepříjemnou nekompromisnost druhého dílu jsem však pocítil před samotným závěrem hry, kdy jsem ve vězení v Raseiru zjistil, že mi chybí klíčový předmět pro další hraní – konkrétně safírová spona –. QfG2 nejenže hráče bez problému pošle do další části příběhu bez klíčového předmětu, pro který se už nelze vrátit, ale v okamžiku, kdy je nutné ho použít, nenastane ani potupný „Game Over“. Po rezignovaném nahlédnutí do návodu jsem si uvědomil svoji chybu, vrátil jsem se cca o 45 minut zpět a do konce hry jsem čekal, zda mě hra zase vypeče (co si budeme namlouvat; jestli adventury v něčem nevynikají, tak je to zábavnost opakovaných průchodů v případě podobného záseku). Z dnešního pohledu QfG2 hází zbytečné klacky pod nohy, a skutečně to není otázka obtížnosti.

Poslední výtkou je (pocitově) určitá prázdnost hry. V samotné poušti mimo město jsou snad jen čtyři zajímavé lokace, a až v závěru příběhu se hrdina dostane do několika unikátních lokací, takže se většinu příběhu potlouká pouze ulicemi Shapeiru, což je tak kolem desátého herního dne už docela úmorné.

Na druhou stranu víc se toho hře asi vytknout nedá. Atmosféra jak z pohádek tisíce a jedné noci, podpořená nádhernou grafikou, je skvělá. Příběh je vydařený, má (stejně jako v předchozím díle) i komorní a osobní momenty (příběh Julanar, útěk Zayishah apod.) a závěr je dobře vygradovaný. QfG2 prostě je v dobrém i špatném v mnoha ohledech poplatné své době (ponechme stranou, že jde o remake, protože působí opravdu autenticky). Není zdaleka stoprocentní jako adventura ani jako RPG. Je ale podle mě velmi snadné podlehnout kouzlu téhle série a dvojka tak určitě stojí za dohrání, zvlášť když rámci série je její příběh dost zásadní.