Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Detroit: Become Human

25.05.2018
12.12.2019
kompatibilní
87
307 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Adventura Detroit: Become Human od studia Quantic Dream v čele s Davidem Cagem vám přináší futuristický příběh města Detroit roku 2038. Technologie značně pokročila, což je znát hlavně v oblasti robotiky, která dosáhla bodu, kdy jsou inteligentní stroje již běžnou součástí lidského života a zastávají všemožné práce, od veřejných uklízečů a stavařů, až po pečovatele o domácnost či o samotné lidi. Tyto stroje, ve hře nazývany androidi, jsou stále řízeny složitými algoritmy, ale u některých jednotek se začínají tvořit deviace, které jim umožňují pociťovat emoce a rozhodovat se na základě svého přesvědčení.

Ve hře se ujmeme tří hlavních postav (androidů) – Kary, Connora a Markuse:

Kara (která byla hlavní aktérkou technologického dema Project Kara z roku 2012) je chůva model AX400 a její práce je uklízet, vařit a hlavně se starat o mladou Alici, dceru nezaměstnaného taxikáře Todda, který se po smrti manželky stal silným alkoholikem s nepředvídatelným chováním.

Connor je prototyp RK800, chladný a velice inteligentní robot, který byl stvořen jako pomoc lidským detektivům. Společně s detektivem Hankem Anderson se snaží zjistit, proč u části robotí populace dochází k vzniku deviací.

Markus je pečovatel, patřící starému umělci Carlu Manfredovi. Carlo v něm vidí víc než jen stroj a postupně začne Markuse učit malovat, nechá ho poslouchat hudbu a začne ho brát jako svého syna. Jeho pravý syn Leo ale jejich přátelství nekvituje s povděkem.

Jako v předchozích hrách studia Quantic Dream, i v Detroit na vašich volbách ve hře záleží a příběh se na jejich základě větví. Je možné dokončit příběh bez toho, aby se konce dožily všechny postavy. Smrt nepředstavuje selhání nebo konec hry, je to jen další volba a větvení příběhu.


Poslední diskuzní příspěvek

@adam.kulhanek (12.06.2023 20:10): Koukám, jaké měli jiní konce. Některé (většina) jsou otřesné, přesně jak popisuješ. Upřímně, jako jeden z nejpůsobivějších, ne-li přímo nejlepší, mi připadá záchrana Kary a Alice z vyhlazovacího tábora Markusem. Má to i nejblíže tomu, co mi tam chybělo: vypadá, že se v tomto závěru Kara a Alice připojují k povstání, tj. zůstávají. Škoda, že to je možné pouze takto extrémním způsobem; nechávat je kvůli tomu chytit a vystavit něčemu podobně ukrutnému, jen abych toho dosáhl, na to nemám srdce ani žaludek. 

Jinak, nad čím jsem si lámal hlavu, ačkoliv to asi nemá moc smysl, proč androidy vlastně tak pracně identifikují, například na těch hranicích. Třeba modely jako Kara, ale tipnul bych si, že se to týká i Alice a dalších dětských androidů, potažmo přinejmenším androidů rozšířených nebo prestižních, jsou veřejně známé tváře. Rozpoznat je by pro lidi nemělo být obtížné. Přitom se ve hře všichni chovají, jako by to bylo nemožné; o nějakém masovém skenu, který by je okamžitě identifikoval, samozřejmě vůbec nemluvě.

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PS4 85
Detroit je až nečekaně impresivní kus videoherně filmové práce. Vyniká hlavně v kontrastu s velmi nudným Beyond, který jsem hrál několik měsíců zpět a měl docela problém se jím vůbec prokousat. S Detroitem jsem ten problém neměl - až na jednu či dvě výjimky mě zde bavily všechny kapitoly, děj mě hnal kupředu, postavy mě bavily znatelně více. A samozřejmě na scénáři Detroit stojí (a ano, padá), protože se opět jedná o interaktivní film - zajímalo by mne, zda ještě někdy Quantic Dream udělá "tradiční" (jako kdyby na Omikronu bylo něco tradičního) hru ve stylu Nomad Soul.

Detroit je rozdělen do tří, převážně na sobě nezávislých, dějových linií. Nejslabší je ta Markusova - to je ten hlavoun na box cover artu hry (mimochodem asi nejhnusnější cover co jsem za posledních 10 let viděl, gratuluji marketingovému oddělení). Markus přitom začíná velmi slibně - vyloženě jsem si užíval starání se o zestárlého Lance Henriksena v jeho luxusním domě. Pak se ale stanou jisté události (typicky po Cageovsku přepálené) a z Markuse se stane vůdce povstání androidů, včetně všech klišé, které si při pomyšlení na toto téma dokážete představit. Ale i tak mě jeho linka víceméně bavila, má vcelku spád a navíc, Detroit je neskutečná eye candy podívaná. Zpracování postav i prostředí je tu naprosto excelentní po všech stránkách. Soundtrack nijak nezaostává - až do té míry, že každá postava (a její dějová linie) dostala vlastního skladatele s vlastním stylem a tedy i atmosférou.
Druhá dějová linie se točí kolem Kary - to je ta androidka z velmi povedeného technologického dema PS3. Kara se jen snaží postarat o dítě jí svěřené do péče a utéct do Kanady. Tato linka je mnohem komornější, ale Kara mi byla sympatická a jako celek tuto linii hodnotím kladněji. Jen škoda toho twistu s Alice, doufal jsem že si to Cage odpustí....
Nejlepší postavy v Detroitu jsou ale Connor a jeho lidský parťák Hank, hraný legendárním Clancym Brownem (znáte jistě ze seriálu Carnivale - pokud jste neviděli, napravit - a jisté insignifikantní hry z roku 1997 od malého studia Black Isle). Samozřejmě, nedá se popřít, že ani zde se Cage nevyvaroval všemožných klišé (Hank nemá rád androidy, v minulosti přišel o syna, má sebevražedné tendence..), ale zpracování je kvalitní a postavy charismatické.

Čeho si na Detroitu cením nejvíc?

1) celkové zpracování světa budoucnosti. Ne všechno tu dává smysl a občas je potřeba zapnout tu starou dobrou funkci "suspension of disbelief", ale i přesto Detroit nadhazuje slušnou sadu otázek o budoucnosti lidstva, aniž by působil přespříliš kazatelsky (jak říct preachy?).

2) Neskutečný důraz na tu starou mantru "choices and consequences". Opravdu jsem měl pocit, že téměř každá volba kterou dělám, má smysl a bude mít nějaký následek. Davida Cage už asi štvalo, že tenhle aspekt v jeho minulých hrách spousta lidí odignorovala, takže zde prosadil po každé kapitole zobrazení flowchartu, kde je vidět, kolik z možných variant toho hráč udělal. A to větvení je vskutku substantivní, až do té míry, že bude Detroit první Quantic hra, kterou si časem zahraji rád znovu, abych zkusil jiné možnosti.

A co je potřeba vytknout? No právě ten scénář. Cage stále píše velmi "na sílu" a Detroit tak občas zkrátka nepůsobí uvěřitelně. Což je škoda. Ale i tak, za mě nejlepší Quantic hra od Fahrenheitu.
+38
  • PS4 85
Herní výzva 2019 - Čapkův odkaz

Nejlepší hra Quantic Dream, to vám mohu prozradit hned z kraje. Jejich hry stojí a padají (neuvědomuji si, že by někdy vyloženě propadly) na příběhu. To je ten hlavní hnací motor a příběh hry Detroit: Become Human ve mě zanechal silnou stopu, takže – mission accomplished.

První, co mě hned z kraje dostalo je menu. Ano, čtete správně, menu. Zábavnější menu jsem ve hře ještě nezažil (upřímně si žádné zábavné ani nevybavuji). V menu je totiž android, který s vámi pokaždé komunikuje, reaguj na to, kdy a jak dlouho jste hráli a dokonce se zde objevil i dotazník či pár vašich rozhodnutí, na která zareaguje. Opravdu se jednalo o velmi dobré zpestření, které velmi snadno přidalo plusové body, ale to jsou právě ty detaily, které jako hráči chceme.

Dalším velkým plusem je znatelný posun v grafické stránce. Od Beyond: Two Souls je ten krok kupředu opravdu znatelný. Hra je fakt krásná, působí velmi reálně, uvěřitelně, živě (ačkoliv se jedná o adventuru), prostě máte pocit, že jste součástí té hry. Je zde plno detailů, mimiky jsou perfektní a já vizuální stránku mohu jen chválit.

Největší síla je ovšem v samotném příběhu, který je parádní. Postavy jsou skvěle napsané, jejich charakterní posun je tu opravdu znatelný a navíc na něj máte hlavní vliv právě vy, jako hráči. Nebyla zde postava, která by mě otravovala či by mi přišla špatně napsaná. Samotný příběh je velmi emocionálně silný, jsem přesvědčený, že většinu lidí dokáže tvrdě zasáhnout (ať už se budou rozhodovat jakkoliv). Co mě ovšem nejvíc zasáhlo, bylo to, že všechno působí tak, jako by se to v nejbližších desetiletích mělo skutečně stát. Velmi silně doporučuji číst všechny přiložené časopisy, na kterých si tohle moje tvrzení určitě potvrdíte.

Ať už věříme v to, že nás někdy v blízké budoucnosti čeká něco jako revoluce androidů či vůbec technologii podobná tomu, co jsme ve hře viděli, tak nemůžeme popírat fakt, že podobný problém, jaký se ve hře řešil, se vůbec nemusí týkat jenom androidů. Hra totiž odkazuje dost silně na to, co už tu několikrát bylo či dokonce pořád někde ve světě je. A to je docela síla, ne?

Co se studiu povedlo opět posunout o úroveň dál je to, že vaše rozhodnutí skutečně mají smysl a posouvají příběh doprava či doleva (snad i doslova). Pořád to má ještě kousek k tomu, jak bych si to představoval, kdy hra skutečně mění prostředí na základě vašich rozhodnutí, ale musím smeknout, že tentokrát se v tomhle směru tvůrci dostali hodně daleko (otázkou je, jestli je to vůbec možné ještě posunout dále, přeci jenom většina hráčů projde hru jen jednou a jak ukázali statistiky, většina se vydává stejným směrem, takž má pro studio smysl vytvářet něco, co třeba 85% vůbec neuvidí?).

Ze začátku jsem byl spokojený s tím, jak se hra ovládá. Ona totiž dokáže využít gamepad na 100% a je to velmi zábavné, postupně se to dostane do takové fáze nudy, kdy je to spíš povinnost přesunout postavu z bodu A do bodu B a něco tam při souboji odklikat. Ačkoliv těžší obtížnost může být větší výzva, tak vám může zkazit váš postup, jakým jste zamýšleli jít.

V tomhle směru tu mám jedno doporučení. Pokud chcete mít svá rozhodnutí absolutně ve své moci, tak hrajte hru na lehčí obtížnost. Já bohužel zvolil tu těžší a díky občasnému špatnému posunutí páčkou na gamepadu jsem byl posunut směrem, jakým jsem nechtěl jít. Mluvím o soubojích, které jsou poměrně snadné, ale tempo, jakým hrajete, vás hodí do takové té sledovací pohody, takže jakmile přijde akční sekvence, tak se snadno může stát, uděláte nenávratnou chybu.

Hra se spíš kouká, než hraje, ale kouká se tak, že vy ovlivňujete příběh, jste prostě takový spoluscénárista. Já osobně dostal pocit, že má rozhodnutí mají smysl a posouvají příběh mým směrem. Navíc to skvěle funguje místo toho, že si s přítelkyní pustíte seriál (vlastní zkušenost) a je to zábava i pro spolusledujícího.

Kdybych hodnotil jen příběh, postavy, prostředí, pocit jaký jsem u hraní měl, zábavnost… tak by známka byla vyšší. Já si ovšem nemohu stále pomoct a do plnohodnotného herního zážitku mi v tomto žánru něco chybí. Tohle je pro mě takový podžánr – interaktivní film/seriál. Ale spokojenost i tak veliká.

Pro: příběh, postavy, prostředí, grafika, strom rozhodnutí

Proti: správná cesta je poměrně jasná, jednoduchá - až líná hratelnost

+33
  • PC 80
Naprosto nádherné sci-fi s naprosto úděsným gameplayem. U Detroit: Become Human jsem se pohyboval mezi nadšením z úchvatné grafiky, atmosféry, napínavého příběhu a totálním zhnusením příšerným ovládáním jak vystřiženým z Idiokracie.

Výše uvedená výtka má tři roviny. Jednak používání pohybových tlačítek pro triviální činnosti (např. umývání talířů). Za druhé v mnoha lokacích má kamera jen několik fixních pohledů (což jde ale trochu obcházet skrze "Mind Palace"). A konečně za třetí QTE (Quick Time Events). Nikdo mi nikdy nevymluví, že tahle mechanika je mimořádně hloupá a nikdy se v tak skvělé hře neměla objevit. Opravdu si člověk přijde jak kdyby dělal IQ test pro šimpanze. Jo a čtvrtá věc spíše obecně ke gameplay... V některých kapitolách bylo to vymezení neviditelnými zdmi až směšně omezující.

Ale mimo uvedené ta hra je opravdu krásná. Rozhodnutí malá i velká na každém kroku. High Production Values po celou dobu. Naprosto dechberoucí grafika obličejů. Rozumím samozřejmě zde zmíněným výtkám stran příběhu a některým klišé. Ale trvám na tom, že se s tím vším D:BH celkově popral velmi dobře. A těch pár slabších kapitol také až tak nevadí.

Jenže výše zmíněné hrůzné ovládání dělá velkou část gameplaye. Opravdu marně pátrám v hlavě po hře, kde mě štvalo více. Bez debat bych jinak dával stovku a Detroit: Become Human zařadil do svého Top Ten. Až tak mě uchvátil. Za ovládání bych naopak šlehnul krásnou kulaťoučkou nulu. Výsledné zelené hodnocení si tak D:BH vůbec nezaslouží. Jenže prostě nemohu být přísný k tak krásné hře.

Dohráno za necelých šestnáct hodin. Achievementů mám 31/48.

Pro: atmosféra, hlavní postavy, mraky důležitých rozhodnutí a nelinearita, neskutečná grafika obličejů

Proti: strašný gameplay, QTE, kamera, občas slabší kapitoly, občas zbytečné koridory a neviditelné zdi

+32
  • PS4 100
Téhle hře nemůžu férově nedat 100%, protože jsem dlouho nezažila, že by mě něco až tak moc bavilo. Příběhově i ovládáním je na stejné úrovni jako její předchůdce Heavy Rain; vaše rozhodnutí mají opravdu zásadní vliv a sebemenší maličkost zapříčíní odezvu v dalších kapitolách. Hra je navržena tak, abyste si ji prošli několikrát, ostatně vás na to sama upozorňuje grafem různých rozhodnutí na konci každé kapitoly. Veškerá akce spočívá v QTE sekvencích, které se myslím podařilo udělat dostatečně časté a přiměřeně „zábavné,“ že neztratíte pocit kontroly nad tím, co se děje – jedná se v podstatě o kvalitní film, nebo délkou spíš seriál, ve kterém rozhodujete, co se stane a jak to všechno skončí. Po narativní stránce je tedy hra neskutečně dobrá, opravdu máte kontrolu nad tím, co se stane a různé cesty odemykají různé nové scény. Pokud se nikdy nerozhodnete reagovat na Toddovo násilí, zabije Karu a Alice a jejich příběh tím končí. Pokud se necháte chytit hlídkou, čeká vás místo Kanady koncentrační tábor. Pokud špatně mačkáte tlačítka při hraní Marcuse, na jeho místo v čele Jericha nastoupí North. A co je úplně nejlepší, pokud se Connor dostane do čela Jericha, stane se loutkou v rukou Cyberlife. To vše samozřejmě doplňují i skvěle napsané a povětšinou skvěle zahrané postavy a perfektní grafika.

Nicméně.

Příběh hry je šablonovitý a postavený na sérii klišé a odkazů na další AI filmy/hry, přičemž se vám velmi důsledně a těžkopádně snaží podstrčit paralelu mezi bojem afroameričanů za občanská práva a hnutím androidů. Klišé mi nevadí, ale to sociálně-politické poselství už trochu ano - Marcusův pochod ulicemi ve mně vyvolával spíše trapné než vítězoslavné pocity. Hře totiž zásadně chybí jakékoliv „lore“: androidi jsou zde ve výsledku úplně stejní jako lidé – stejně emocionální, podobně zranitelní – a jejich cílem je, jak napovídá podtitul, stát se lidmi, pravděpodobně se všemi výhodami (možnost sednout si v autobuse po vzoru Rosy Parks a zřídit si zdravotní pojištění na náhradní díly) a nevýhodami (nemožnost přehrání paměti do nového těla, jelikož to samo už má právo na život), co to obnáší. Jenomže, i když tedy akceptujeme, že se zlému korporátu Cyberlife vyplatí výrabět všechny androidy se stejně oduševnělým potenciálem (na co zametač silnic potřebuje stejnou mentální kapacitu jako policejní vyjednávač?), hra tak nějak pořád obchází to, v čem deviace androidů vlastně spočívá. Cynický miliardář Kamski vám sice řekne něco o šíření viru, ale říká to Connorovi, který evidentně může projevovat emoce a řídit se jimi dávno před vlastní „deviací.“ Navíc v momentě, kdy Hank zastřelí „zlého“ Connora, chladnokrevně tak zabije někoho, kdo měl naprosto stejný potenciál jako jeho nový plastový kamarád stát se člověkem - jen zkrátka neměl dost času sesbírat ty správné podněty, popřípadě se jen nechat probudit kouzelným dotekem již probuzeného androida??? Zkrátka, hra se více zaměřuje na vztahy lidí a jejich v podstatě nerozeznatelných imitací, než aby se zabývala nějakým přehnaným vysvětlováním. Alespoň to má víceméně spád.

Tím se dostávám i k dalšímu nedostatku, který vyvstane při opakovaném hraní, a to sice tomu, že určité lineární sekvence hry jsou napodruhé, napotřetí, napočtvrté už dost nudné (například Marcus na skládce nebo hledání Jericha). Poslední slabinou hry je dle mého postava Alice, o kterou se spolu s Karou tak nějak staráte a občas zkoušíte, jak se jí zbavit, protože veškeré interakce s ní jsou jako pokus o diskuzi s gumovou pannou – kdyby bylo tato androidí holčička aspoň o trochu živější, myslím, že by se snad pak pár lidí našlo, které by překvapilo šokující odhalení, že to není člověk.

Ale to jsou pouze moje subjektivní výtky, celkově se jedná o extrémně dobrou hru, která dosáhne toho, co si vytyčila: udělá z vás vypravěče svého příběhu.

Pro: skvělá hra, skvělé postavy, skvělý příběh, skvělá grafika, rozhodnutí mají zásadní vliv

Proti: šablonovitost, klišé, absence "teorie"

+31
  • PC 100
Pozoruji závěrečné titulky, které se v pozadí mísí s útržky herních scén, a tiše lapám po dechu. Kdepak, nejde o hypertenzi, i když nárok na ni bych v tomto případě měl. Mám totiž za sebou ten nejlepší herní zážitek, ze kterého se pořád a bez sebemenšího přehánění nedokážu vzpamatovat, a proto mne prosím omluvte, ale v tomto komentáři, ať chci nebo ne, nedokážu psát bez superlativ. Věřte mi, že to opravdu nejde, a tak se aspoň své zážitky pokusím shrnout co nejstručněji, i když možná ani to se mi tak úplně nepodaří.

Příběh, který se točí kolem bojů androidů s lidskou populací, která je i vzhledem k praktické užitečnosti považuje jen za tupé stroje plnící přání a rozkazy lidí, by se zdánlivě mohl zdát relativně ohraným a možná až nezajímavým a klišovitým. Po odehraných prvních epizodách, kde někdy až bojujete s konzolovým ovládáním a kamerou, která vás tak trochu odmítá poslouchat, jsem byl ovšem naprosto brutálně rychle doslova nasán do děje a rychlostí blesku se i přes sci-fi námět vcítil do velmi dobře uvěřitelných a navíc především velmi sympatických postav.

Ačkoliv to zpočátku možná tak nevypadá, k jednotlivým postavám se hra vrací, rozvíjí je a dává jim možnost prožít ne zrovna jednoduchý osud, zvlášť pak těm z řad androidů, kteří se s problémy vyloženě potýkají. Jednotlivé osudy a průběh, jakým se bude hra vyvíjet, je v rukou samotného hráče, který v předem daných okamžicích rozhodne, jakým směrem se příběh bude ubírat. Varianty voleb nenabízejí konkrétní odpovědi v podobě slov, nýbrž emočních pocitů či nálad. S tímto stylem jsem se sice ve hře nesetkal poprvé, ovšem ten nespočet možností, jak příběh bude dál pokračovat, jak zasáhne do budoucnosti dané postavy či postav ostatních, v tom vývojáři udělali neskutečně úžasnou práci a vznikl z toho ještě úžasnější výsledek v podobě naprosto dokonalého příběhu. Tím, jak kvalitně jsem byl do něj vtažen, jsem si opravdu dobře rozmýšlel tu či onu odpověď tak, aby to dané postavě s většími sympatiemi minimálně ublížilo, nebo té odsuzované její život poněkud ztížilo. Co mě ale velice často dostávalo do kolen a posilovalo pocit, že spíše než hru sleduji film, byla častá dojemnost situací, do kterých se postavy dostávaly a velmi procítěné dialogy, které spolu vedly. Jsem přesvědčený, že by nebyl vůbec žádný problém, kdyby citlivější hráč sem tam uronil i nějakou tu slzu a měl sevřené srdce z emocí, kterých se v příběhu vyskytovalo víc než dost.

Co dodat? Graficky skvěle vypadající hra s neuvěřitelně výbornými příběhy dobře zapamatovatelných a často i velmi citlivých postav, které se mi pořád a pořád promítají před očima a zanechávají v mém srdci nesmazatelnou stopu, to přesně je můj silný dojem z tohoto titulu s pocitem, že to snad ani nebyla jen hra, ale jeden neskutečně nádherný sen.
+28