Phoenix Point

Tady na téhle hře člověk ocení formu předplatného. Když jsem s hrou začínala, tak jsem si říkala, že to vypadá na slušných 80 %, ovšem pak přišlo další hraní, více misí, více chyb, více nesmyslů a moje hodnocení postupně klesalo. Nutno podotknout, že hodnotím hru ještě vcelku brzy po vydání, takže předpokládám, že kdybych ji hrála tak za rok, tak to hodnocení bude asi vyšší. Komentář bude asi dlouhý, mám toho dost na srdci.

Nejprve začnu tím, co dělá Phoenix Point dobře. Nedá mi to srovnávat s moderní verzí XCOM, protože oceňuji některé změny v hratelnosti. Nejprve začnu systémem akčních bodů, které jsou opravdu vítanou změnou, kdy člověk není vázán pouhými dvěma body a může udělat jen 2x pohyb/střelbu/pohyb a střelbu. Tady je možnost vylézt z krytu, vystřelit a zase se schovat. Hra se tak hraje jinak a všímala jsem si, že jsem si ze začátku neuvědomovala, že mi zbývá ještě možnost pohybu po střelbě. Navíc hra krásně množství akčních bodů intuitivně ukazuje a řadím tento systém AP mezi její přednosti.

Na to navazuje i střelba, kdy jsem se nemusela spokojit s prostým výstřelem, ale měla jsem možnost zamířit a zničit tak určitou část těla. Díky tomu jsem mohla nepřátelům ustřelovat končetiny a ti pak nebyli schopní používat zbraně. Jinou možností bylo je znehybnit zničením končetin. Navíc na části těla jsou vázané některé schopnosti, čímž jsem je mohla vyřadit "z provozu". Střelba tak více napomáhá tomu, že člověk má více možností, jak se s danou situací vypořádat a dává více prostoru ke strategii.

Třetím velkým plusem jsou jednotlivé frakce, které člověk při hraní potká. Ty neslouží jen jako zásoba vojáků, ale hlavně poskytují svoji technologii (tu mohou sdílet v rámci zlepšení stavu s Phoenix Point nebo ji hráč má možnost ukrást) a musím říct, že každá ta technologie je docela jiná a poskytuje hráči možnost jiného průchodu hrou. Navíc je možné dělat i jejich mise a samozřejmostí jsou i jiná zakončení hry.

Nyní k těm horším věcem. Musím říct, že tak zabugovanou hru jsem už dlouho nehrála. Kolikrát jsem si říkala, jestli daná věc je zamýšlena schválně nebo se jedná "jen" o chybu. Například do teď jsem nepochopila systém útoků na základny Phoenix Point. Jednou hra dá varování, že se chystá útok, tak přesunu své síly do onoho místa. Podruhé dá varování, tak se tam přesunu, když náhle nepřítel zaútočí na úplně jinou základnu, čímž ji ztratím, neboť je prázdná. A do třetice varování nedá a prostě útok. A to klidně několikrát za sebou v rozmezí pár minut. Jak to má být s tím varováním, to nevím.

Dalším výrazným negativem je malá rozmanitost misí a nepřátel. Je asi pět typů misí. Z toho dvě se objevují jen za určité situace, další je už v polovině hry zbytečná, čtvrtá je buď neskutečná otrava, nebo naopak neskutečně lehká (záleží na podtypu) a poslední je někdy tak těžká, že jsem ji přeskakovala, a navíc se objevuje často. Pak jsou ještě speciální, ale těch je pár a jsou aspoň malým oživením té nudy.
Největším nepříjemným překvapením je však nízká variabilita nepřátel. Sice mutují a je jich pak více typů, ale v základu jich je fakt málo. Navíc jsem čekala, že vzhledem k systému míření potkám více obrovských nepřátel, až bossů, ale to fakt ne. To mě opravdu zklamalo a přijde mi to jako promarněná příležitost.

Systém schopností vojáků je fajn, ale moc jsem nepochopila, proč za mise je později tak málo zkušeností a proč se spíše vyplatí nechávat vojáky na základně, kdy získávají zkušenosti rychleji. A ještě mě štvalo, že voják ze své pozice dokázal udělat úkrok a vystřelit, ale při použití schopnosti (Rage Burst) to neudělal a já mohla odstřelit tak zeď. Takže úkrok funguje jen někdy.

Závěrem: Je až s podivem, že jsem hru dohrála na to, jak často jsem s ní ztrácela nervy. Zpočátku mě hodně bavila, ale pak šla její zábavnost velmi rychle dolů. Přijde mi, že hra byla vydána uspěchaně a věřím, že za rok to bude lepší. Našlápnuto má dobře. A příběh je určitě zajímavý, za ten hru také chválím.