iFluid

Hrát za kapku vody? Proč ne. V dnešní době snad už neexistuje nic, za co by se hrát nedalo (viz Genital Jousting). Zajímavý byl už výběr úrovní v menu, kdy jsem se v rámci minihry musel dostat do potrubí, vedoucí k danému levelu, a pak už hurá na samotné hraní.

V základním módu bylo většinou úkolem dostat se k cílové vlajce, ale později se po mě chtělo, abych shodil ořechy nebo kelímky na zem, dokutálel rajčata nebo jahody do misek, rozhoupal mexický klobouček nebo třeba hodil správnou číselnou kombinaci na kostkách.

Při cestě jednotlivými koly jsem musel dávat pozor, abych se nevsákl do papíru, utěrky nebo pečiva, nevypařil na rozpáleném vařiči či nespadl na zem a nerozprskl se. Naštěstí jsem později nabyl schopnosti, jako je skok, dvojitý skok, možnost šplhu po předmětech či jejich ovládání, které mi hraní trochu ulehčily. Pomohly mi také otazníky, jež sloužily jako nápovědy a některá těžká místa šla obejít pomocí zkratek, které autoři podle mě ani nezamýšleli.

Obtížnost se každým dalším levelem zvyšuje, a ke konci už jsem měl co dělat, abych je dokončil. Nejvíce jsem se natrápil v módu Time Attack, kde je třeba danou úroveň dokončit na jeden zátah. Nejtěžší byl na to podle mě level 6, kde jsem musel k cíli vyšplhat po listech rostliny, ale těch listů bylo snad dvacet a já s kapkou neustále padal. Výjimkou je poslední úroveň, která slouží jako takové závěrečné titulky. Je asi nejjednodušší z celé hry (ovládal jsem meloun a bořil naskládané krabice) a zvládl jsem ji za 37 vteřin.

Zamrzely mě časté bugy, kdy jsem propadával některými předměty, dopadl až na zem a následovalo rozprsknutí anebo jsem se nějakým záhadným způsobem dostal dovnitř krabice a nemohl z ní ven. Dost mě taky zlobila kamera a často se mi do záběru dostal nějaký velký objekt, samozřejmě vždy při nějakém důležitém skoku. Po dokončení všech levelů ve všech třech módech se v menu postupně objevily tabulky s nápisy Thanks For Playing (Mission), Player of the year (Petals) a Amazing (Time Attack).