Hra vypráví příběh Nour, která se snaží opustit válkou sužovanou Sýrii a dostat se do Evropy, kde by našla azyl. Hráč sleduje děj v roli jejího partnera Majda a domlouvá se s ní pomocí mobilní komunikační aplikace, přes kterou si mohou psát. Pomocí ní je možné nejen reagovat na to, co Nour píše, ať už slovy či emotikony, ale čas od času je možné i ovlivnit další děj výběrem jedné ze dvou voleb. Krom chatu má hráč k dispozici i mapu, na které může sledovat polohu Nour a také to, jakou cestu již urazila.
Díky volbám nabízí hra několik možných konců (dobrých i špatných) v závislosti na tom, ve kterém městě či uprchlickém táboře skončí. V případě mobilní verze hry je hráč upozorňován pomocí notifikace na další zprávu od Nour. Ta se totiž může na několik hodin ale i den odmlčet, pokud je před ní dlouhá cesta, nemá signál nebo je třeba mít mobil vypnutý.
Hra je inspirována několika skutečnými příběhy.
raisen
Hra Bury me, my Love krásně ukázala, jak moc těžké dokáže být to, když je hráč pouhým divákem událostí, které nemůže sám ovlivnit. Najednou se rozhoduje jinak, když má jít o život někoho jiného než jeho. Rozhoduje se opatrněji, neriskuje, protože jeho rada může stát život jeho milovaného partnera. A tohle je podle mě největší přednost hry.
Nour se totiž chová jako reálná bytost, a tak jen slepě nenásledovala moje rozkazy, ale dělala si věci i podle sebe. Dokonce párkrát mi začala něco psát, aby to následně smazala. Možná se jí stalo něco, čím mě nechtěla zatěžovat. Kdo ví? Celou dobu jsem měla jen střípky informací o tom, co se děje, a tak jsem si mohla jen domýšlet a "užívat si" bezmoc a pociťovala jsem tu vzdálenost, která mezi námi byla. Nejhorší chvíle nastaly, kdy se Nour odmlčela na delší dobu a kdy jsem tak nevěděla, jestli ji někdo nezabil, nezavřel, prostě jestli se jí něco nestalo. Kolikrát jsem kontrolovala telefon, abych se ujistila, že opravdu ještě nenapsala.
Co pro mě hru ovšem sráží tak je ona komunikace mezi Majdem a Nour. Je mi jasné, že Majd má nějakou osobnost, a tak bude odpovídat zřejmě tak, jak hra sama nabízela, ale přijde mi, že většinu doby jsem musela vybírat mezi menším zlem a větším zlem. Kolikrát bych nevybrala ani jednu z nabízených odpovědí, protože mi přišly naprosto hloupé. A když už se dalo odpovědět nějak rozumně, tak stejně ta následně napsaná odpověď vyzněla jinak, než když jsem jí vybírala. A co mě už naprosto naštvalo, tak byla možnost, kdy jsem na nějakou událost, ale i položenou otázku! musela odpovědět jedním ze tří emotikonů. Opět, beru, že se ti dva tak třeba dorozumívají a znají jejich (emotikonů) významy, ale já fakt ne. Jak mám vědět, jestli mám odpovědět otráveným, naštvaným či rozzlobeným smajlíkem, když já z toho nic necítím a přijde mi to naprosto pitomé? Takže opět jsem musela vybírat mezi menším a větším zlem.
I přes výtky hodnotím hru nadprůměrně a je skvělé, jak tvůrci dokázali na tak malém prostoru vytvořit silný a emocemi nabitý příběh. Jinak moje zakončení bylo Německo - dobrý konec (zřejmě).
Nour se totiž chová jako reálná bytost, a tak jen slepě nenásledovala moje rozkazy, ale dělala si věci i podle sebe. Dokonce párkrát mi začala něco psát, aby to následně smazala. Možná se jí stalo něco, čím mě nechtěla zatěžovat. Kdo ví? Celou dobu jsem měla jen střípky informací o tom, co se děje, a tak jsem si mohla jen domýšlet a "užívat si" bezmoc a pociťovala jsem tu vzdálenost, která mezi námi byla. Nejhorší chvíle nastaly, kdy se Nour odmlčela na delší dobu a kdy jsem tak nevěděla, jestli ji někdo nezabil, nezavřel, prostě jestli se jí něco nestalo. Kolikrát jsem kontrolovala telefon, abych se ujistila, že opravdu ještě nenapsala.
Co pro mě hru ovšem sráží tak je ona komunikace mezi Majdem a Nour. Je mi jasné, že Majd má nějakou osobnost, a tak bude odpovídat zřejmě tak, jak hra sama nabízela, ale přijde mi, že většinu doby jsem musela vybírat mezi menším zlem a větším zlem. Kolikrát bych nevybrala ani jednu z nabízených odpovědí, protože mi přišly naprosto hloupé. A když už se dalo odpovědět nějak rozumně, tak stejně ta následně napsaná odpověď vyzněla jinak, než když jsem jí vybírala. A co mě už naprosto naštvalo, tak byla možnost, kdy jsem na nějakou událost, ale i položenou otázku! musela odpovědět jedním ze tří emotikonů. Opět, beru, že se ti dva tak třeba dorozumívají a znají jejich (emotikonů) významy, ale já fakt ne. Jak mám vědět, jestli mám odpovědět otráveným, naštvaným či rozzlobeným smajlíkem, když já z toho nic necítím a přijde mi to naprosto pitomé? Takže opět jsem musela vybírat mezi menším a větším zlem.
I přes výtky hodnotím hru nadprůměrně a je skvělé, jak tvůrci dokázali na tak malém prostoru vytvořit silný a emocemi nabitý příběh. Jinak moje zakončení bylo Německo - dobrý konec (zřejmě).
