Warcraft II: Beyond the Dark Portal

Začnu trochu osobněji, takže první odstavec můžete klidně přeskočit. Vlastně můžete přeskočit celý komentář a rovnou na konci kliknout plus… Ačkoli jsem žánru RTS věnoval většinu část svého herního života (a ještě v době před několika lety bych nemusel použít ani to slovo „herního“), tak poté, co jsem začal smažit Warcraft III po battle.netu, jsem začal mít problém si RTS užívat v singleplayeru. Necítil jsem tu radost z rozvoje města, protože určitou sekvenci budov jsem ve W3 a poté v SC2 stavěl mechanicky dvacet tisíckrát. Nebavilo mě budovat nedobytnou pevnost a sledovat, jak se o ní rozbíjí nekonečné proudy hloupých nepřátel, protože to na mě bylo příliš pomalé a už vůbec jsem si neužíval ten pocit, když vytěžíte a ovládnete celou mapu, protože mě to nudilo. Ačkoli na Warcraftu II jsem „vyrůstal“ a tehdy jsem si všechny ty výše uvedené věci velmi užíval, tak datadisk Beyond of the Dark Portal byl pro mě kdysi nesehnatelný. O řadu let později, kdy se mi do rukou dostala Blizzard Anthology (paradoxně jsem ji vyhrál na turnaji ve W3) jsem sice konečně měl možnost tento trestuhodný rest dohnat, ale právě z výše uvedených důvodů jsem selhal. Hru jsem sice okamžitě nainstaloval, ale hned ve druhé misi, když jsem pozoroval 3 peony, jak tahají pytle plné zlata přes celou obrazovku a vůbec u toho nepotřebují mé zběsilé klikání na myši a přepínání control group na klávesnici tam a zpět, jsem s pocitem ztráty času zmáčknul Alt+F4.

Nyní je však čtvrt století po datu vydání a já symbolicky opět instaluji hru, která byla mojí první závislostí. Těším se na proklamovanou obtížnost. Dobrá zpráva jak pro mě, tak pro rekreační hráče je, že rychlost hry lze libovolně při hře měnit. Warcraft nevyžaduje příliš velké strategické uvažování, jednotky vyrábíte prakticky pořád stejné, obtížnost tedy spočívá spíše ve vysokém tempu v kontrastu se záměrně „debilním“ ovládáním jednotek. Nemám ani tak na mysli možnost označit jich pouze 9 (i když to taky), ale hlavně jejich umělou inteligenci. Vaši hrdinní bojovníci někdy nejsou schopni si navzájem pomáhat, ani pokud 3 políčka od nich umírá jejich nejlepší kámoš se slovy: „vyřiď mé manželce, ať se vrátí do kuchyně“ na rtech. Jindy se zase stane, že se vám část armády v rámci oslavy dne sebevrahů rozběhne do nepřátelských věží, ani nestihnete zareagovat. Poučka zní jednoduše: prohráváš? Sniž rychlost. Lezeš všem na nervy a je tvůj nick H34D? Zvyš rychlost.

Ovládání jednotek ve W2 je takový evergreen, sice ho kritizuju, ale je neodlučitelně spjat s hrou, a dokonce kvůli té náročnosti existuje stále menší aktivní komunita, která udržuje multiplayer ve W2 naživu, neboť právě um v ovládání jednotek diferencuje hráče od sebe navzájem a umožňuje jim mezi sebou „soutěžit“ (hrát). Nyní ale konečně k datadisku. Důvod, proč jsem specificky o něm zatím nemluvil, je v prvé řadě ten, že nepřináší žádné nové budovy, jednotky, ani herní mechaniky. Nicméně píše se rok 1996, nároky jsou jiné. Jsem přesvědčen, že tehdy bohatě stačil nášup nových kampaní a map do skirmishe, či multiplayeru. Kampaň o 2x12 misích je možno dohrát v horizontu 15-20 hodin, ale příběh mi v hlavě moc neutkvěl, a to jsem hru dohrál před hodinou, huh… Shrnul bych ho jako: „válka, válka mezi lidmi a orky se nikdy nemění“. Obtížnost byla skutečně vyšší, myslím, že moje desetileté já by si s některými misemi nevědělo příliš rady. Nutno podotknout, že před battle.net edicí z roku 1999, nebylo možné si utvářet control grupy (dávat si skupiny jednotek, či budov na čísla) a to představuje docela drastickou komplikaci v ovládání. Z dnešního pohledu bych možná i doporučil datadisk více než původní hru, ale u obojího se připravte na silný návrat do minulosti, ať už si pod tím představíte cokoli…