S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl

Předloha bratří Strugackých se odehrává v Severní Americe a součástí zápletky není nic tak přízemního, jako roztavení aktivní zóny reaktoru. Když však o čtrnáct let později zažil svět katastrofu elektrárny nesoucí poetické jméno jedné z květin rodu pelyněk a nepoetické jméno prvního z řady diktátorů Sovětského svazu, děj s touto událostí logicky splynul.

S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl je FPS akce mírně okořeněná survivalem. Tohle je nutné přijmout, protože hra na první pohled vypadá komplexnější a bohatší na volby - což nevyhnutelně vede ke zklamání. Krajina budí iluzi otevřeného světa plného důležitých NPC. Hned zkraje se mě ujmul přívětivý Obchodník slibující plodnou spolupráci a okamžitě začal sypat úkoly. Když jsem vyrážel na deštěm zkrápěnou asfaltovou cestu, pevně jsem věřil, že hraju sci-fi verzi Arx Fatalis.

První dvě hodiny jsem se té iluze sveřepě držel, než jsem nakonec kapituloval a přijal nevyhnutelné. Hrdina se vyvíjet nebude a zbraně vylepším maximálně o zaměřovací dalekohled. Představa že zapadlý krámek bude mou základnou, z níž povedu prozkoumávání krajiny, se pod tíhou reality zhroutila. Artefakty nemají valnou hodnotu a síť obchodníků je trestuhodně řídká, takže vracet se k nim je plýtvání časem a náboji. Za peníze není pořádně co nakoupit a questy mimo hlavní linii jsou veskrze zbytečné a navíc často banální. A co hůř, ani svět není tak otevřený, jak se původně zdálo. Jednotlivé oblasti jsou překvapivě malé a zpřístupňované jen neochotně, jako odměna za postup v příběhu. Překážku obchodování klade i častý respwan nepřátel - které kvůli neexistujícímu levelování není výhodné zabíjet, takže tady existuje jen cesta vpřed.

Naštěstí má S.T.A.L.K.E.R. své vlastní trumfy. Příroda je fantasticky nádherná, dokonce i po všech těch letech co uběhly od vydání hry. Zchátralé budovy továren, skladišť, bunkrů a farem vytvářejí zvláštní směsici důvěrně známého prostředí a exotické krajiny, a zasazení do sychravého podzimu Východní Evropy dělá s atmosférou divy. Přidejte k tomu sovětskou estetiku, která je pro apokalypsu jako stvořená, a získáte unikátní zážitek. Respektive téměř unikátní, protože v určitých ohledech blízké příbuzné Metro 2033 dotáhlo tenhle dojem ještě o kousek dál. To ovšem platí jen pro podzemí. Pod širým nebem dominuje S.T.A.L.K.E.R. s takovým přehledem, až je neuctivé obě hry srovnávat.

Pokud si ruiny Moskevského metra udržují náskok nad zpustlými budovami Severní Ukrajiny, co se akce týče, tak má souboj opačného favorita. Dojem ze střelby je výborný a kupodivu se neustále zlepšuje. S každou další zbraní se mi měnily standardy a preference. V praxi je výhodné zbraně střídat, protože každá umí trochu něco jiného, ale ty pozdější umí všechno o trochu lépe. Nezbytný kalašnikov je skvělý v první třetině hry a použitelný do samého závěru, jenže když jsem okusil přesnost a účinnost FT-200M, letěl kalach do kopřiv. 

Spolehlivá výzbroj je nezbytnou podmínkou přežití, protože cesta vedoucí do hloubi Černobylské elektrárny je pořádně trnitá a tvrdě bráněná. Svět Zóny je rozdrobený mezi vášnivě rozhádané frakce. Občas se mi zdálo, že se shodnou jen na tom, že největší překážka jsem já. To že mě nemají rádi bandité, to je jedna věc. Ale proč se po každém nájezdu zamoří místo příslušníky námořní pěchoty, to jsem do teď nepochopil. Ani vlámání do sarkofágu obklopujícího mýty opředený 4. blok mi nepřineslo trochu klidu, protože v prostředí kde nepřežije ani servisní robot, v klidu vegetuje sekta fanatiků.

S některými frakcemi lze komunikovat i jinak než přes hledí pušky, a občas mi příběh nesměle naznačil, že kdybych se trochu snažil, tak bych s nimi mohl navázat něco jako spolupráci. V praxi to ovšem není potřeba. Celou dobu jsem si vystačil s Obchodníkem. Ten mě přes vysílačku protáhl sledem událostí, které logicky vedly tam, kam nevyhnutelně vést musely. Závěrečné odhalení je trochu hloupé a předvídatelné, jenže hlavní lákadlo je úplně jiné. Cesta přes těžce zkoušenou Pripjať má v sobě něco mystického, a na jejím konci čeká bájná Černobylská elektrárna, jako chrám Zla stojící v nitru Pekla. Už jen ten pohled stál za celou námahu. 

Mohl bych se rozpovídat o zombie vojácích a jiných mizerných volbách vývojářů. Mohl bych namítnou, že anomálie jsou postupně spíš obtěžující, než budící respekt. Mohl bych zmínit uspěchaný vývoj, který se připomene až nepříjemně často, nebo naopak vypíchnout závěrečnou akrobatickou cestu skrz portály, bez níž bych se radši obešel. Jenže to všechno jsou jen drobnosti, které zašlapala do země drtivá atmosféra a neuvěřitelně charismatický svět. S.T.A.L.K.E.R. má své chyby, ale jeho přednosti je bohatě vyvažují.