Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

The Longest Journey

20.04.2000
27.10.2014
85
268 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Příběh The Longest Journey (TLJ) se odehrává ve dvou paralelních světech. Arkádie je svět magie, která je v harmonii s krásnou přírodou, kdežto Stark je svět vědy a technologie, podobný tomu našemu, i když dvě stě let v budoucnosti. Hlavní hrdinka April Ryan je osmnáctiletá, celkem obyčejná dívka žijící ve Starku. Žije poměrně normální život až do té doby, než se kolem ní začnou dít divné věci. Postupem času se dozví o existenci Arkádie a dokonce je jí umožněno mezi Arkádií a Starkem cestovat. Jejím úkolem je totiž udržení křehké Rovnováhy mezi oběma světy.

The Longest Journey je klasická point-and-click 2D adventura ze staré školy, která byla vydána v době, kdy už byl tomuto žánru předpovídán rychlý konec. Mezi její hlavní trumfy patří velmi silný příběh, sympatická hlavní hrdinka a propracovaný scénář. April si na své dlouhé cestě píše deník, který překypuje nadsázkou a ironií. Humorem se pak nešetří ani ve scénách s vašim zvířecím přítelem, kterým je pták Pták, později překřtěný na Vránu (Crow).

V roce 2006 vyšlo pokračování pojmenované Dreamfall: The Longest Journey.


Poslední diskuzní příspěvek

@Tulareanus (09.07.2022 10:27): Výborně shrnuto. Pro první Dreamfall by snad bývalo bylo nejlepší, kdyby s TLJ vůbec nesouvisel.

O tom HD modu už také vím delší dobu; rád slyším, že je vydařený.

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 100
Poslední dobou mám celkem problém vydržet u jedné hry delší čas, natož nějakou dohrát. Obvykle se po několika odehraných hodinách začnu vrtět, netrpělivě očekávat konec nebo prostě využiju první příležitosti vyzkoušet něco nového a jdu jinam. Ne tak u TLJ.

Tuto hru jsem měl už velice dlouho na svém seznamu "chci si zahrát". Protože nejsem v hraní adventur vůbec kovaný, nejdříve jsem si nainstaloval demo. Překvapilo mne, že jsem ho prošel bez zaváhání naprosto logickou cestou - tak jsem si ze Steamu stáhl plnou hru v angličtině.

Ve hře se dostáváme do role studentky malířství, které se začnou dít podivuhodné věci. Jak člověk postupně proniká do příběhu, až jej zamrazí, jakmile se dozví, co vše je ještě před ním. Příběh je velkým tahounem - míchá podněty z různých žánrů a tvoří zajímavý celek, který se proměňuje natolik často, že nemá možnost nudit.

Na TLJ se mi líbí to, že vše vypadá dotažené do konce. Hráči nejsou zbytečně házeny klacky pod nohy, vše je připravené k tomu, aby se v klidu posadil a hraní si užil. Velice mne potěšilo, že hra ukládá veškeré shlédnuté animace a veškeré projíté rozhovory, takže se můžete kdykoliv vrátit k tomu, o čem byla řeč někdy dříve. To se také hodí, když všemu dopodrobna neporozumíte na poprvé - máte pak dobrou možnost dopřekládat si slovíčka, která neznáte a přesněji porozumět příběhu.

Kapitolu samu o sobě tvoří Apriliin deník, kam si zapisuje mnohdy lehkým a hravě laškovným tónem důležité body svého příběhu, a ve kterém se často skrývá nápověda, kam se dále ubírat.

Jak už jsem psal dříve, adventury nejsou mým dominantním žánrem (TLJ je čtvrtá, u níž jsem se dostal na konec), avšak i tak pro mne nebyly hádanky přehnaně složité a většinu jsem řešil za pochodu bez větších problémů. Ano, použil jsem několikrát návod (abych konečně zjistil, jak bude příběh dál pokračovat), ale většinou jen proto, abych zjistil, že chyba byla spíše v nepochopení systému hry, kdy jsem se snažil použít správnou kombinaci předmětů, jen nesprávným způsobem.

Hra mne chytla u srdce a mohu říct, že jsem si těch 30 hodin u ní strávených opravdu užil. Kdyby nic jiného, určitě jsem se zase více zdokonalil v angličtině. ;-) Doporučuji všem, kteří si chtějí užít pohodovou zábavu - můžete být (stejně jako já) adventuristé začátečníci a přesto si hru dobře užijete.

Pro: Příběh, atmosféra, znovuvyhledatelnost libovolného rozhovoru či animace, Apriliin deník, pohodová hratelnost

Proti: Špatná sehnatelnost v čr (našel jsem až na Steamu) - ale to není chyba hry jako takové

+49
  • PC 85
The Longest Journey je určitě adventurou, kterou by měl hrát každý. Velmi silný příběh vás pořád nutí jít dál a dál a dozvídat se víc o Starku, Arcadii, Rovnováze a historii obou světů.

Hlavní hrdinku, April Ryan, jsem si hned oblíbila, především díky jejímu humoru. Ač je TLJ spíš vážná hra, Apriliny poznámky o okolním světě, dění, předmětech v inventáři, nebo některé možnosti v rozhovorech vás rozhodně rozesmějí.
Když překonáte úvodní nepříliš záživné pasáže, čeká na vás opravdu zajímavý příběh, který vás vtáhne do hry. Některé momenty na mě opravdu silně zapůsobily, zvláště loučení s Brianem, nebo smrt Tobiase, což adventury umí asi nejlíp a je to jejich hlavní účel. S některými postavami se lehce spřátelíte a bude vám na nich záležet. Na druhou stranu jsou tu bohužel taky nepříliš rozvinuté postavy "na jedno použití", které jednou využijete a pak už se s nimi nesetkáte/nebudete s nimi moct nic dělat. Některé pasáže, hlavně kapitola 7, se taky zdají trochu odfláklé a nepříliš promyšlené do hloubky.

Co bych ale určitě vyzdvihla, jsou puzzly, které dávají opravdu smysl. Nejen, že dobře zapadají do příběhu, ale také nejsou nesmyslné, jako v jiných adventurách, takže se vám nestane, že po tom, až zkusíte použít všechno na všechno a povede se vám puzzle vyřešit, si řeknete: "To by mě teda nikdy nenapadlo!"

Audiovizuální zpracování je také dobré, i na tak starou hru. Hudba skvěle navozuje atmosféru a pozadí jsou nádherná. Bohužel dojem trošku kazí některé animace postav, které bývají docela kostrbaté.

Pro: Příbeh, zpracování, smysluplné puzzly, humor

Proti: Některé nezáživné pasáže, některé animace

+45
  • PC 95
Jako každý správný příběh, i tenhle začíná tam, kde končí - ve věži…

Další vláček do stanice Nostalgie. The Longest Journey se mi dostala do rukou nedlouho po vydání a naprosto mě učarovala svým kombinováním lehce temné antiutopistické scifi (Newport a jeho všudypřítomné korporace), pohádkové fantasy (hlavně les na cestě za Klacksem), komedie (kapitán Nebevay a jeho hlášky, souboj s Klacksem) a hororem (Gribbler, „souboj“ s mutantem).

Příběh je taky docela dospělý, žádná pohádka to rozhodně není. Spousta kladných postav umře (Tobias, Flipper, Cortez, Zack?, Emma skončí v nemocnici), atmoška za polovinou hry docela zhoustne (opuštěná Marcuria je docela tíživá) a zkouška v podobě překonání svého strachu (tatínek) mě taky dokázala vyvést z míry. Škoda, že není trochu propracovanější a delší.

Hádanky mi přišly logické, hrome, i ta legendární gumová kačenka – s ní jsem neměl problém ani kdysi, když jsem tu hru hrál poprvé, a to mi bylo asi tak 12. Potrápila mě jen hádanka v podmořské jeskyni, ale to jenom proto, že jsem si vždycky myslel, že je zadání složitější, než ve skutečnosti bylo (a následně jsem řešení vždycky zase zapomněl).

Postavy byly většinou docela super, od vyšinutého Klackse, extravagantního Flippera, ukecané Vrány, zapšklého Westhouse, ironického kapitána Nebevaye nebo docela obyčejného policisty, který se ve svém exoskeletu ve službě připravuje na své divadelní vystoupení. Joo, když to v tomhle ohledu srovnám s Chapters, jsem opravdu smutný :(

TLJ jsem dohrál už několikrát, ale tentokrát jsem si ji opravdu vychutnával a například jsem poctivě četl i Aprilin deník, který je teda pořádně dlouhý. Z něj jsem zjistil docela zajímavé věci, například že má dva nevlastní bratry (a jsou to prý docela hajzlíci) a že do někoho byla zamilovaná. To by mě docela zajímalo do koho, když to nebyl Charlie – moc dalších vhodných mužských postav ve hře nepotkáte. Tak asi někdo jiný ze školy?

V deníku jsou pak taky docela užitečné tipy, které občas hráče navedou, kam dál. Ne že by to bylo vyloženě potřeba, nejsem žádný adventurní expert, ale TLJ určitě patří k něm lehčím adventurám.

Co se záporů týče, tak grafika postav nebyla skvělá ani tehdy (zato grafika prostředí mě dostala i dneska) a to, že existuje možnost zapnout si pomocí ESC přeskočení asi 5 vteřin animace autoři mohli taky trochu líp zdůraznit. Tím se totiž některé přechody přes lokace docela zkrátí – např. přes doky za Flipperem to pak máte přeběhnuté raz dva. Tím ale se zápory končím.

Po letošním dohrání ve mně zůstal takový neurčitý pocit, že je hrozná škoda, že není víc her, které by mě některými scénami odrovnaly - jako např. tady rozhovor o podstatě umění

Herní výzva 2021 - Okna vesmíru dokořán (HC)
+36
  • PC 100
Těžko se mě hledají slova, kterými bych Longest Journey popsal. Dohrál jsem v životě mraky adventur - vtipných, pohádkových, sci-fi, hororových, krimi. S parserem, se spoustou příkazů i těch co vodí za ruku spoustou ulehčení. Logických i nelogických. Kombinačních i těch, kde se posouváte dál prostřednictvím rozhovorů. A kdybych si měl vybrat jednu, jedinou na první místo, tak by to s mírným váháním byla právě Longest Journey.

Tahle hra má totiž od všeho trochu a zručně to kombinuje. Ať už různé adventurní postupy, vážný i humorný přístup a dokonce i dva zcela různé žánry - sci-fi a fantasy. A snad s výjimkou Albionu jsem nikdy neviděl, že by sci-fi a fantasy tak skvěle fungovaly vedle sebe.

Longest Journey se předně skvěle hraje. Nikde jsem se nezasekl kvůli pixelhuntingu, nikde jsem nemusel hledat cestu, nenarazil na nějaký dead end, či trigger aktivovaný o 10 obrazovek vedle. Nikdy nejste zahlceni milionem krámů, jen zřídka dojde na něco nelogického. Naopak - je tu příjemná mapa, ve které Vám mizí přebytečné lokace. Je tu deník, který je opravdu zábavný číst a občas obsahuje jemné pošťouchnutí. Pokud zkoušíte použít předmět ať už v inventáři nebo na obrazovce a mělo by to fungovat, předmět se rozzáří. A hlavně se střídají postupy. Občas obíháte postavy a konverzací s nimi se dostáváte dál. Někdy postupujete dál obrazovku za obrazovkou, jindy adventuříte na malém prostoru, pak zase řešíte puzzle. A hlavně konverzujete. Dialogy jsou opravdu rozsáhlé, monumentální, rozvětvené a hluboké.

Čímž se oslím můstkem dostávám k příběhu. Osmnáctiletá April Ryanová žije v malebném předmětí Venice s partou kamarádů u lesbické bytné. Pracuje u nepříjemného šéfa, maluje, má trauma z otce, občas si nevěří, je vtipná, milá a řeší problémy jako obyčejná (nikoliv hloupá!) teenagerka. Tomuto pomalému úvodu jsou věnovány až na pár snů první dvě kapitoly a ač se mi to moc nelíbilo, zpětně jsem to docenil - umožní to hráči opravdu pochopit myšlení obyčejné dívky, která je shodou okolností vyvolená zachránit rovnováhu mezi dvěma světy a do konce s tím bojuje.

A Longest Journey je opravdu epický příběh. Možná jeden z nejlepších herních příběhů vůbec. Venice jsou totiž předměstím futuristického Newportu na Zemi počátku 23. století. Je to dystopie jak když vyšije - dole žije lůza čemuž většinou odpovídají i lokace, nahoře v přepychu boháči. Korporace vlastní i policii, televize vymývá lidem mozky, svět ovládá čím dál vlivnější sekta. Nad Zemí je vesmírná stanice, odkud jsou lidi posílání jako "kolonisté", ve skutečnosti otroci na jiné světy. Zkrátka sci-fi jak když vyšije. Jenže April se dovídá, že Země není jediná - je to vlastně Stark, vědecká půlka kdysi rozdělené planety.

Tou magickou půlkou je Arcadie. A to je pro změnu fantasy jako lusk. Magie, alchymie, v lese žije monstrum, v čarodějné věži zlotřilý černokněžník, na kontinentu se nachází různé (neskutečně propracované a originální) rasy. A čeká nás tradiční putování - za 4 částmi amuletu které vlastní různé rasy, za nalezením 4 draků a jejich klenotů. April je totiž Shifter, člověk co může mezi světy přecházet, což je vzácné a je předurčena otevřít dimenzi Strážců a možná se stát Strážcem a nastolit Rovnováhu mezi světy, kterou se snaží někdo zničit.

Tímhle neprozrazuji žádné velké spoilery, tohle všechno hra na hráče vychrlí někde ve 3 kapitole ze 13ti a pokud je hráč ztracený, April je ztracená s hráčem. A celou dobu s tím bojuje - s tím že chce žít normální život, že není hrdinka, přemýšlením jestli se nezbláznila, pochybami o sobě.

Celé to táhne dopředu neskutečná spousta věcí. Obsáhlé dialogy a popisy, které Vám dají šanci opravdu poznat jednotlivé rasy či postavy. Epiku střídá humor, protože jako ve skutečném životě je někdo trošku/hodně blázen, někdo hajzl, někdo myslí jen na sex a někdo je vtipálek. Je tu hloubka, fungují zde emoce, jsou tu uvěřitelné přátelství a vztahy a je tu pár zvratů a odhalení, pár věcí co zamrzí a vše vrcholí opravdu epickým finálem, které uzavírá příběh (zbytečně znovuotevřený Dreamfallem). Nejoblíbenější postava? Kromě April jednozračně pták Crow - vtipný, machrující, balící, vyděšený i pochybující o přátelství April.

Celé by to nefungovalo bez technické stránky, která je s jednou výjimkou úžasná. Ve Starku střídají odpudivá ghetta nablýskané věže boháčů a tu zase chladná vesmírná loď. V Arcadii narazíme na malebné krajiny, obrovité živoucí město či podmořský svět. Občas hraje pěkná hudba, v těch pravých momentech se objeví oku lahodící animačka. Jedinou a pořádnou výtkou jsou hranaté a celkem mizerně rozhýbané postavy, to si myslím, že i v roce 2000 šlo udělat lépe.

Každopádně Longest Journey je pro mě klenot, který září o to víc, že vyšel v době, kdy každý prohlašoval adventury za mrtvý žánr, vše muselo být ve 3D - a najednou se ukázalo že nemuselo. Nebýt této hry, renesance žánru ač pozvolná by se nikdy nekonala. Bez přemýšlení 100%.
+34
  • PC 95
Co si budeme povídat, adventury byly tak nějak vždycky spíše inťošský hry. Skromné zpracování plné přemýšlení, radosti z nových objevů a posunutí dále, a hlavně tedy především - výborného hlavního hrdiny. Všechny tyhle aspekty dělají adventuru opravdu dobrou, nicméně v případě Nejdelší Cesty je musíte vynásobit pěti + co se týče toho posledního aspektu, tak dokonce deseti.

Už jen samotný začátek hry vás nakopne takovou silou, jako modrý pervitin od Waltera Whitea. I když samotné intro vám toho z příběhu příliš neprozradí, přesto z něho srší taková síla a tajemná atmosféra, že si nakonec řeknete: ,,Vždyť ono je to vlastně dobře!" A právě ta atmosféra je jedna z těch nej věcí, co činí tuhle hru mistrovským dílem. Oba dva světy (Arcadia a Stark) disponují vlastními a zcela odlišnými zážitky, jejichž originalitu a nulovou triviálnost jim může závidět leckterá sci-fi či fantasy hra. Což je mimo jiné také věc, kterou chci vyzdvihnout. Skákání ze sci-fi do fantasy světa a naopak je podloženo racionálně (jak by řekli lidé ze Starku) vytvořenou společnou historií obou světů a jejich kulturou. Není tedy divu, že na těchto základních kamenech vznikne příběh, který považuji za jeden z nejlepších v historii počítačových her. Příběh je cesta. A jak je známo - It´s not about destination. It´s about a journey. Journey, kterou podstoupila mladá April, o které chci rozhodně ještě mluvit.

Pokud by se mě někdo zeptal na herní ženskou protagonistku, se kterou bych chtěl chodit a mít s ní dítě, bez váhání bych řekl jméno April Ryan. Nejen že je vzhledově můj typ, ale zároveň se to směsí s její sympatickou milou a vtipnou povahou. Dokáže být sarkastická, dokáže být drsná, dokáže být laskavá. Mimo jiné je to neortodoxní intelektuálka, no kdo by po ní nejel!? Samotné její dialogy a ještě lepší monology si hráč bude užívat v průběhu celého epického příběhu, který týpci z Norska vytvořili. Nedám na ní dopustit, je to prostě bohyně!

Hratelnost, používání předmětů a řešení nejrůznějších puzzle hádanek je jednou velkou radostí. Už jen to, že si některé předměty můžete důkladně prohlédnout, následkem čehož se vám naskytne možnost získat jiný předmět, který využijete způsobem, jaký by vás v životě nenapadl. Pamatovatelných scén je zde mnoho. Například vyprávění historie o rozdělení Arcadie a Starku v chrámových chodbách patří mezi moje nejoblíbenější. Vždy jsem na hrách miloval smysl pro detail, Nejdelší cesta těch detailů mělo setsakramentsky mnoho. Například jsem neodešel z jeskynní knihovny do té doby, dokud jsem si nepřečetl všechny knihy se svými všemožnými příběhy, kterými disponovaly. A že jsem tam nějakej čas pobyl! April tam už pomalu musela být zima, chuděře jedný. Celá hra má navíc parádní hudbu. Základní znělka má ten tajemný mysteriózní nádech, při kterém mi mnohdy přeběhl mráz po zádech. A nebylo to jen tehdy, na mnoha místech, především tedy v Arcadii, jsem si vychutnával, jak výborná a přesně atmosférická je. April samozřejmě není jedinou výbornou postavou, která ve světech logiky a magie přebývá. Mentor Cortez, šílený alchymista či podivné hrbaté stvoření ze stromového domku, který má v své knihovničce Pána prstenů, jsou dalšími charaktery, které si nepochybně užijete. Ale nejlepší je Vrána. To je prostě frajer největší!

Chyb je málo, opravdu. Krapet mi vadil ten fakt, že v tak velkém a úžasném příběhu, není dán velký prostor pořádně do něho zapojit hlavní záporáky. Ano, v průběhu hry je jméno jejich organizace několikrát zmíněno, mnohdy vám i docela zatopí, ale samotné postavy z masa a kostí se tam vyskytnou pouze lehce, což považuji za škodu. Navíc nějaké akčnější vážné a nebezpečné sekvence, jako například konflikt se strašlivou požíračkou z lesů, (která, mimochodem, měla tu nejstrašlivější a nejděsivější cinematic ukázku, která mě jako malého k smrti vyděsila) není až tak vážný, protože máte plno času na to, jak ho vyřešit, tedy není nějak časově omezený. Jinak mě nic jiného pravdu nenapadá.

Znáte takový ten pocit, kdy dohrajete hru a rázem pocítíte strašný stesk, že už je (alespoň pro tentokrát) konec? Já ho teda moc nemívám, ale v tomhle případě jsem měl málem až slzy v očích. To je jen důkaz toho, co za mistrovské dílo může vzniknout i na severu v Norsku. Snad není třeba říkat, že tuhle hru považuji za nejlepší adventuru, to snad z mého vyprávění opravdu vyplývá. Čoveče, já to snad dneska zase rozehraju. Tak nechť mě rovnováha provází! Nejdřív ji teda musím zachránit, to je jasné...

Pro: April, grandiózní příběh, hutná atmosféra, hudba, parádní hratelnost, skvělé puzzle hádanky

Proti: Malá angažovanost hlavních záporáků do hry, bezpečné nebezpečí

+33