Art of Murder: Cards of Destiny

Psáno v době vydání, tedy v roce 2010:

Hlavní postavou je sličná Nicole Bonnetová. Prošla postupným vývojem od začínající a nezkušené agentky v prvním díle, až po regulérního člena FBI v díle druhém. I když regulérního není ten správný výraz. Byla sice vedena jako oficiální člen, vyšetřování však musela vést na vlastní pěst. Plnohodnotným členem amerického Federálního úřadu pro vyšetřování se stala až v díle třetím.

Co se bude řešit tentokrát? Loni pátrala po vrahovi, který zanechával na místě zločinu malou figurku panenky oblečenou ve stylu 18. století z dob Velké francouzské revoluce. Tentokrát je tajemným artefaktem hrací karta, která se v různých vyobrazeních objevuje na všech místech, kde dojde k vraždě.

Na začátku je Nicole vyrušena v průběhu dovolené, když ji poslíček přinese do bytu balík. V něm je starý zrezivělý šroub z kolejí, prastará lampa do promítacího stroje a novinový výstřižek. Na něm jsou zatržena slova „Sériový vrah“ a „Nicole Bonnet“.

Zrezivělé a staré přístroje se Nicole podaří očistit. Za pomoci kolegy Wanga z laboratoře dokáže prostřednictvím výrobních čísel jednotlivých dílů vystopovat místo, odkud pochází. Honba za tajemstvím může začít.

Jak naznačují první kroky ve hře, tentokrát to nebude Nicole, kdo skutečně posouvá příběh. Všechno režíruje tajemná osoba, která agentce předhazuje jednotlivé stopy tak, aby se postupně dostala k další zavražděné postavě. Inu, proč by si vrah jednou nemohl pohrávat jak s detektivy, tak i hráči. Mnohem důležitější je, aby vše postupovalo plynule, logicky a s atmosférou tak, aby to hráče bavilo.

Art of Murder 3: Cards of Destiny je klasickou adventurou, která na první pohled vypadá úplně stejně jako předchozí dva díly. Po grafické stránce se prakticky nic nezměnilo. V některých chvílích mi dokonce přišlo, že je na tom grafika hůř.

Nechybí tradičně dobře zvládnuté animace. Byť jsou slabší po technologické stránce, nepostrádají kvalitní režii i atmosférický střih. Ideálně dokreslují celý příběh.

Ani systém hry se moc nezměnil, opět hlavně sbírání předmětů a skládání mnohdy až krkolomných kombinací. Občas žasnete, proč hlavní postava volí extrémně náročnou kombinaci, když lze daný úkol splnit mnohem jednodušeji pomocí předmětu, který sice na obrazovce je, ale bohužel není aktivní.

Oproti předchozím dílům výrazně ubylo nepřesností a logických faux pas. Naopak se ale v mnohem větší míře přidal mezi hráči tolik neoblíbený pixel-hunting (hledání téměř neviditelné věci na obrazovce). Nechápu, proč se k němu odhodlali polští tvůrci v takové míře.

Přitom hra nemá zapotřebí být uměle prodlužována. Na současné poměry patří spíše k těm delším. Když se k tomu přidá i nevhodné umístění takto malého předmětu do míst, kde se otevírá okno inventáře nebo je přechod do jiné místnosti, člověka to hodně naštve.

Dalším tradičním nešvarem je nutnost kombinovat předměty ve správném pořadí. Člověk sice logicky pochopí, že je například potřeba šroub očistit hadříkem a rozpouštědlem. Ale po neúspěšném pokusu použít rozpouštědlo na hadřík to vzdá a zkouší nalézt jinou variantu. Po několika desítkách minut, kdy zoufale zkouší všechno na všechno, použije i hadřík na rozpouštědlo. A najednou to funguje.

Abych ale jen nehaněl, musím vyzdvihnout kvalitu puzzlů. Obzvláště některé jsou skutečně hodně vydařené.

Většina výše popsaných principů platí i na předchozí díly. Novinkou série je umístění lokalit. Zatímco v předchozích dílech měl možnost hráč společně s agentkou cestovat prakticky po celém světě, tentokrát se hra odehrává výhradně v Americe.

Úvodní pasáže se odehrávají přímo v New Yorku a jsou nejnudnější částí celé hry. První zhruba čtvrtina až třetina hry je hodně slabá. Teprve postupně nabírá na kvalitě jak grafické zpracování, tak i příběh a atmosféra. Bohužel, bude řada hráčů, kteří to určitě tak dlouho nevydrží a odpískají hru dřív, než se dostanou do pořádných míst.

Hráč se může vždy pohybovat pouze mezi pár obrazovkami. Až je na nich vše dokončeno, posune se dál. Obzvláště v na první pohled rozsáhlejších lokacích zamrzí, že člověk musí být prakticky pořád jen na pětníku. Přestože se nacházíte například na velkém náměstí, okolo je několik domů a přístav, skoro nikam se nedostanete.

Mezi zápory řadím i hodně slabé dialogy. Řada hovorů občas ztrácí význam, jsou hodně zmatené. Někdy se dokonce stalo, že hlavní postava operovala ve svých úvahách s informacemi, které se dozvěděla od jiné postavy až o několik obrazovek později.

Nepříliš vydařené je i provedení dabingu, hlavně co se týká hlavní postavy. Celou dobu to vypadá, jakoby ji hraní ani nebavilo. Všechny rozhovory i zamyšlení probíhají stejným tónem, bez větších emocí. Vypadá to, že ji bylo úplně jedno, jestli je v baru a rozmlouvá nad sklenkou místní coly s novinářem nebo hovoří se svědkem právě dokonané vraždy.

Samotným vrcholem jsou věty pronášené v případě, že danou věc nejde použít. Když člověk pořád slyší „These items don’t match“ nebo „Nothing doing“, dá to hodně přemáhání udržet nervy na uzdě.

Srovnání s předchozími tituly je nasnadě. V drtivé většině aspektů Art of Murder 3: Cards of Destiny prachsprostě kopíruje díly předchozí. První díl mile překvapil a hráč byl ochoten některé drobnosti odpustit. Druhý pokus byl prakticky to samé, jen s drobným vylepšením.

Třetí díl je přeci jen mírně lepší než dvojka, především díky velice kvalitní druhé půlce hry. Prokousat se k ní ale dá hodně zabrat. Kdo je v sérii úplně nový, může mít problémy s některými narážkami na situace z předchozích dílů.