Serious Sam: The Second Encounter

Hratelnost vyžadující si setrvalý pohyb, bleskurychlé obměňování zbraní a prioritizaci nepřátel. Na čem zde záleží je měřítko. Croteam jako by zkoušel, co všechno mu projde, a nepřátelé se často valí bez ladu a skladu. Vypustí je a dále se nestarají. Ne vždy to působí dobře: někdy dostanete instakill od kohosi, koho nemáte šanci vidět, jindy otevřete dveře, zpoza nichž se vyřítí už zdáli řvoucí bezhlavá kamikaze, jíž ale hra neotevře, dokud to neudělám já.

Bujarému a exotickému stylu nesluší lpění na přežitcích, například přehnané choulostivosti vůči výbuchům: když už dostanu výstavní XPML21 Rocket Launcher, chci s ním rozsévat destrukci, střelit někomu rakety přímo do ksichtu a nechat se ohodit jeho vnitřnostmi. Jenže výbuch mě zabije. Co mám dělat? Střílet s takovým mazlíkem jako nějaká fňukna zpovzdálí, co se schovává za sloup? Také příliš neoceňuji, že někdy je tou nejlepší taktikou hyperaktivně pobíhat a poskakovat jak po čichání lepidla, zatímco napříště zásah raketou nebo paprskem Sama rozmázne jako holubinec. Trochu nedůstojné vzhledem k protlačovanému tvrďáctví.

Zbraně jsou krásné a získají si na první pohled. Jejich portfolio sálá pestrostí. Není jich také vůbec málo. Některé z nich najdou využití na úplném začátku a velice rychle ztrácí na efektivitě - jsou převzaté z předchozího tažení, v němž byly přinejmenším do poloviny neocenitelnými pomocníky. Nyní fungují zejména jako placebo: když zůstanete bez munice, nemusíte se obávat, že budete muset na explodující protivníky nožem. Nové přírůstky do arzenálu se ovšem rozhodně neztratí. Dlouho jsem sice hladověl po nějaké rychlopalné laserové zbrani, pulsní pušce nebo částicovém kanónu, z toho mě ale dostal XL2 Lasergun vyrobený z titania. Shledání s hračkou z minula, které mnou pohlo.

Prostředí je rozlehlé a občas pustí daleko, i když v něm kromě secretů není co zkoumat. V exteriérech můžete nově opustit bojiště a odstřelovat nepřátele z dálky. Konečně interiéry experimentující s tím, o čem jsme všichni snili, ale nikdo na to doposud neměl odvahu. Do uzavřené místnosti, jejíž podlaha se odráží jako trampolína, je vhozen hráč, zbraně, předměty a nepřátelé, z nichž někteří vybuchují. Nebo tunel ve tvaru válce, jenž je po vzoru bezgravitačních prostor zaplněn nepřáteli, laserovými paprsky a změtí výbuchů. Osvěžení poskytují rébusy nebo různé vtipně vypointované pasti, zastávající protiváhu se svými ne až tak zběsilými momenty. Jeden bláznivý nápad střídá druhý. Nezapomenutelné samo o sobě je apokalyptické vyvrcholení, v němž skráně Země zalejou slzy ohně a v němž zemře více jak 1000 Mentalových pohunků.

Stran imaginace všeho a od toho neodlučitelné nestoudnosti tvůrců si nelze na nic stěžovat. Jestli jim nelze něco upřít, tak autorské zanícení. Ve hře je kodex, v němž se postupně odemyká textový popis nepřátel, zbraní, lokací, taktických rad a komentářů s mozkovou kůrou propojeného počítače, vybaveného vlastní osobností (kontrastující se Samem, jehož charakter se omezuje na hrubozrnné hláškování). Ač se to do hry třeba nehodí a v bojích vyskakující upozornění na nový zápis spíše obtěžují, chtěli je tam mít, tak tu jsou. Animace, kdy kamera prolítne arénou, aby ji představila, nováčkovi nijak nepomůže (k užitku je hráčům, co hrají opakovaně, jimž připomene výskyt nepřátel a rozmístění toho, co lze sebrat, tedy i možnou taktiku). Přesto si je neodpustili. Vývojáři byli šikovní, vytvořili si vlastní engine a na něm kouzelně vypadající hru tak, jak se jim zrovna zamanulo, a navzdory určité nestřídmosti a designově sporným rozhodnutím to do sebe zapadlo.

Dobré a špatné vychází z toho, že campový přístup k žánru z něj udělal vějičku pro děti. V tom období dokáže nejvíc upoutat a naprosto rozumím každému, pro koho se díky tomu stal nejoblíbenější hrou všech dob. Zvlášť v této podobě, v které Serious Sam nestárne. To jen jeho hráči.