Broken Sword: The Angel of Death

Tři roky po totálním propadáku s třetím dílem kdysi slavné série Broken Sword přišli tvůrci s dalším pokračováním, tentokrát s podtitulem The Angel of Death. Podařilo se lidem z Revolution Software napravit předchozí průšvih a zlepšit sérii její notně pošramocenou reputaci? Bohužel si musíme přiznat, že ne.

Svým přechodem do 3D ve třetím díle ztratila série svoje kouzlo i ten správný dobrodružné-adventurní nádech, naopak přidala spoustu akčnosti a čtvrtý díl v tomto nastoleném trendu bohužel pokračuje. Zůstalo opět nepříliš vzhledné 3D prostředí, byť tentokrát s trochu propracovanější grafikou, odpovídající uplynulému času od předchozího dílu. Ten byl odbornou kritikou přijat hodně rozporuplně, ještě více kontroverze pak vyvolal u samotných hráčů. Dokázali tvůrci naslouchat naslouchat jejich kritice a poučit se ze svých chyb? Podívejme se postupně, jak se jim to podařilo.

Velká kritika se snesla na ovládání. To bylo uzpůsobeno konzolovému pojetí, úplně byla vynechána myš a hra se ovládala jen prostřednictvím klávesnice. Pro čtvrtý díl přišli tvůrci s hybridním ovládáním pomocí myši i klávesnice, ale že by to byla nějaká výhra… Primárně jde přímé chození postavy ovládat klávesnicí, u myši pak je možné kliknout na určité místo a postava tam většinou dojde. Bohužel je nutné zdůraznit to většinou, občas se totiž stává, že se zasekne, občas jde špatným směrem a občas taky někam úplně jinam. Největší problém bývá s průchodem dveřmi, do kterých se postava mnohdy není schopná trefit. V souvislosti s častokrát opětovně zmatenou fixní kamerou je navigace postavy hodně obtížná. Namísto původních čtyř tlačítek jasně ukazujících, která akce jde v daném místě udělat, je nyní potřeba použít myš na určité místo, aby se vyvolala konkrétní činnost. Kurzor myši je však hodně titěrný a malých rozměrů jsou i aktivní místa, mnohdy se ikona činnosti ani nepromění. To vše ústí v místy hodně nepříjemný pixel hunting. Ty tam jsou krásně animované kurzory z prvních dvou dílů. Vrcholem utrpení s ovládáním je pak nutnost někam vyšplhat či něco posunout, hodně těžko se hledá správný bod, kam kliknout a kam co posunout.

Když už je zmíněno šplhání a hlavně posouvání beden, jejich nadužívání ve třetím díle bylo příliš velké a řadě adventurních hráčů se o bednách ještě dlouho zdály děsivé sny. Ve čtvrtém díle byly tyto akce významně redukovány na únosnější mez, přesto bohužel zůstaly. A vzhledem ke zmíněnému nešvaru při ovládání jsou ještě otravnější, než dříve. Navíc, aby to fanouškům nebylo málo, rozhodli se tvůrci najít jiný typ puzzlu, který neochvějně zařadili na tolik míst ve hře, až se stal králem otravnosti v této hře právě on. Tentokrát se jedná o „hackovací“ minihru, ve které je potřeba dostat pomocí trubek a zrcadel signál do serveru – v podstatě jde o elektronickou variaci na starou dobrou Pipe Manii. Jednou dvakrát za hru by se jednalo o příjemné rozptýlení, výskyt této hříčky je však příliš vysoký.

Tvůrci se tedy pokusili o některá vylepšení, to se však ve výsledku nijak zásadně nedostavilo. Na řadu tak přichází příběh a s ním spojený gameplay. Zatímco ve třetím díle mě příběh celkem bavil a vše výrazně kazily hlavně akční pasáže, ve čtvrtém díle, i když se pokouší použít stejný mustr fungující u předchozích dílů, se to nějak nedaří. George Stobbart pracuje ve vlastní firmě v New Yorku a jednou za ním přijíždí do kanceláře mladá Anna Maria, která jej chce zlákat k vyluštění tajemného rukopisu. Georgovi se do toho moc nechce, ale než stihne sličné blondýnce sdělit své zamítavé stanovisko, vtrhnou do kanceláře mafiáni. Tím končí intro a začíná hra – a začíná tím nejhorším možným způsobem. Celá první část je totiž vesměs naplněná dříve tolik kritizovaným šplháním a taháním něčeho, případně bloumáním po nudných prostorách opuštěných domů v New Yorku v marné snaze posunout se dál. Později už se situace uklidňuje, dostává se i na klasické adventuření a přichází i puzzly založené na přemýšlení či používání předmětů, ale prostě to celé pohromadě nějak neladí. Ve hře se dostanete na řadu nezajímavých a nudných lokací, těch opravdu vzrušujících a interestantních je jen pomálu. Podobné je to s puzzly, které jsou místy absolutně nelogické či zbytečně překombinované, některé jsou vysloveně otravné a zdržující, jiné (např. řešení rukopisu v podzemí paláce Topkapi) jsou velmi zajímavě udělané, až jsem si vzpomněl na slavné Le Serpent Rouge z Gabriela Knighta 3. Bohužel, těchto opravdu zajímavých míst je ve hře spíš menšina. Po celou dobu jsem se několikrát přistihl, že se nudím a přestože nejsem zrovna zaseknutý, nějak mě to netáhne posunout se dál. Přitom je příběh takovou všemožnou směsicí různých témat, které mají velký potenciál, ale nějak se ho nepodařilo naplnit. Místo toho, aby se hráč soustředil na řešení tajemství rukopisu nebo opravdu zajímavých puzzlů, tak řeší, jak obrat ožralce o prošlý chleba, jak vymámit z recepčního kartu do pokoje, jak získat přístupový kód od komůrky se svázanou služebnou. Prostě spousta malicherných a zbytečných úkolů, místo toho chybí nějaká opravdová výzva, která by opravdu dávala smysl.

Celkově jsem ze čtvrtého dílu hodně rozpačitý. Tvůrci se snažili poučit z chyb u předchozího dílu, příliš se jim to však nepodařilo. Navíc poprvé v sérii chybí i zajímavost a drive celého příběhu, který se strašně táhne a zavede nás na řadu nezajímavých míst, kde je potřeba vyřešit pár podařených a spoustu otravných až nudných puzzlů. Navíc hře nepomáhá ani nová femme fatale, až s příchodem staré známé Nicole Collardové se příběh aspoň trochu rozjede, ale ani to celkový výsledek nezachrání. Celkově mi přijde, že celé hře a příběhu obzvlášť tentokrát chybí to správné vnitřní kouzlo, chybí mu duše tolik typická pro brokenswordovské příběhy.

Čtvrtý díl navazuje na nepodařený třetí díl Broken Swordu a selhává i v tom, v čem jediném dokázala trojka obstát – v příběhu. Snaha autorů se cení, ale Anděl smrti zkaženou reputaci této sérii rozhodně nevylepšil. Spíš naopak.