Red Orchestra: Ostfront 41-45

Druhá světová válka mě nikdy moc nebrala a vím o ni asi jen to, že byla. A přesto mě nakonec Red Orchestra totálně strhla - stačí vám to jako důkaz? Ne, tak půjdeme dál.

Když jsem hru začal oťukávat (snad už před rokem), nijak nadšený jsem nebyl a totálně mě rozhodilo všudypřítomně se vznášející heslo "hardcore". Taky jsem s ní po několika pokusech skončil a oprášil ji až o pár měsíců později. A snad to byla změna role anebo také poznání, že standardní arkádové střílečky už mi prostě nemohou nic nového nabídnout a ono mě to pohltilo.

Co na hře asi oceňuji nejvíce, je spojení zábavnosti a "realističnosti" a smysl pro detail jejích autorů - absence hitpointů a zaměřovacího křížku je jen základ (ovládnutí střelby od boku pak nutná dovednost každého hráče), designéři se vyvarovali i zažitým nesmyslům typu "čím déle zbraň nehybně držíš, tím přesněji míříš", zapojili svou hlavu (a svalovou únavu) a převrátili tohle pravidlo naruby, jak to má být. K tomu pak možnosti zbraň opřít (pro kulomet nebo odstřelovačku téměř nezbytnost), v případě pušek nasadit či sundat bajonet (což má svůj praktický význam) anebo nepříteli vystřelit zbraň z ruky. A hlavně - žádná "přečerpávací" munice, ale skutečné zásobníky, o kterých víte jen to, kolik jich máte a při přebíjení vám pak ještě hra podá informaci o tom, jak jsou přibližně těžké.

Podobně jako druhá světová mě nikdy nebraly ani arkádové "vojín Ryan" série typu MoH či CoD, kde snad jediným realistickým prvkem byla grafika, pod kterou se skrýval jen trochu jiný Quake. RO je snad první hra, kde nestačí pouze dobře mířit a rychle střílet, ale především myslet - od krytí před dopadnutými granáty (dilemata "stihnu zaběhnout támhle za ten roh anebo prostě poběžím co nejdál a budu doufat" nejsou vůbec neobvyklá) až k finesám jako je určení vhodné doby pro relativně dlouho trvající přebití pušky či rozeznání zvuku střelby té či oné zbraně (což je často klíčové).

Upadnutí do stereotypu jen tak nehrozí, protože hra nabízí dostatečné množství různorodých map a hlavně rolí, jejichž zvládnutí zpravidla není tak snadné jako jinde - osvojit si tak třeba squad leadera vyžaduje nejen dobré zacházení se zbraněmi či kouřovými granáty a detailní znalost prostředí, ale také určité taktické schopnosti a umění vydávat smysluplné rozkazy, na oplátku pak všechna vítězství (ale i prohry) chutnají zase trochu jinak. A asi ani netřeba zdůrazňovat, že objev tanků povýší zážitek zase na další úroveň.

Každopádně mohu garantovat, že každý kdo by očekával pomalejší tempo hry, by mohl zažít třeba v mapě Konigsplatz nepříjemné překvapení, protože tu se při dostatečném počtu (dobrých) hráčů rozehrává slušně intenzivní válečné peklo, kdy všude dopadají granáty, zem se neustále třese a vy ani nedokážete pořádně zaostřit, rychle se plazíte přes vyvýšeniny (anebo je rovnou přebíháte), kolem sviští kulky a zpoza ruin zrovna vyjíždí zkurvený nepřátelský tank. A ať už při tom chcípáte anebo se zlomyslným smíchem kosíte přebíhající skupinu překvapených nácků, vždy se dobře bavíte a podvědomě se sami sebe nechápavě ptáte, jak vás kdysi mohly bavit hry jako Far Cry. Tak už mi rozumíte?

PS: Bajonet je taky děsně super.


(Asi jediný zápor hry, který je vlastní všem online záležitostem, je různorodá kvalita hráčů. Jako jinde také platí, že těch slušných je mnohem více, jen ti druzí jdou více vidět a herní prožitek to nutně kazí. Tu se dá poradit jen hlášení adminům a trpělivost, protože ta spousta kvalitních zážitků a momentů z nejlepší online FPS za to přece stojí.)