Marathon 2: Durandal

Marathon 2 Durandal mi byl do června 2011 zcela neznámý a nevěděl jsem tedy, čím se před mnoha lety blýskli vývojáři známé série Halo. V podstatě lze říci, že jde o naprosto typickou first person akci své doby. Design map je poměrně spletitý, mise jsou adekvátně rozsáhlé, vzory textur pestré, atmosféra tajuplně ponurá, nepřátel opravdu dost a obtížnost přímo pekelná! Zkrátka vše tak, jak to mám v tomto žánru nejradši. Umožňuje mi to dopodrobna prozkoumat různá zákoutí, vyzkoušet několik postupů likvidace potvor, posbírat vše, co se dá a k tomu dosáhnout satisfakce z úspěšného projití úrovně. Není ale všechno zlato, co se třpytí, jak vyplynulo po mém letmém vyzkoušení a následném hraní.

Osmadvacet levelů funguje na tomto principu, na začátku se vždy zorientovat, zneškodnit všechny, zjistit z dostupných panelů cíl mise a vydat se jej splnit. Úplně snadné to ale samozřejmě zase není. Jelikož možnost ukládat je zredukována na naprosté minimum, skrze jakési ukládací terminály. Běžné lékárničky tu nejsou, naopak dobíjecí automaty ano, nacházejí se roztroušené po okolí. Štěstím je jejich libovolná a opakovatelná využitelnost dle situace. Protože ne každá právě dosažená lokace umožňuje hned ze startu sejfnutí, způsobuje to akorát rozmrzelost z načítání save ze závěru té předešlé, dojde-li mezitím z nějaké příčiny ke game overu ještě před tím, než ke slovu přijde nalezení aktuálních slotů, dobíječů životů a štítů, či olova ke vlastněným kvérům.

Z důvodu převážné dominance zlých sil má řada zdejších zbraní parádní využití, ať už jde o jejich uplatnění prostřednictvím dvou palebných režimů u některých z nich, či neokoukaný vzhled každé z hráčovy výzbroje. Náboje k nim postupem času docházejí a nezbývá než si někde doplnit zásobník jinými, nebo obyčejnou pistoli vyměnit za výkonnější, popř. uplatnit variabilnější kreativitu a po útočníkovi se ohnat třeba mrštnými pěstmi. Herní doba plně dostačující, zdolání celé SP kampaně podstatný čas rozhodně zabere. Stěžejním prvkem tu je plavání s potápěním ve vodě, která též nabízí provázanou síť tunelů, průplavů, dveří.. A i přes chybějící funkci skákání a skrčení slouží pro potopení se do větší hloubky levá klávesa Ctrl, s níž nečiní potíže hlouběji položené oblasti zdolávat.

Spawnování munice, nepřátel a spojenců, v okamžiku příchozího bodu, působí trochu zastarale, navíc pár kroků těsně přede mnou. Na druhou stranu tím ale o sobě dává vědět slušná vybalancovanost, vezme-li se v potaz nejistota vyplývající z nevědomosti toho, co se kdy a kde momentálně objeví nebo přihodí. Pokud jde o ono objevování a sbírání věcí, nebo bojující spojence, nechybí i obvyklejší varianta jejich výskytu na daném místě, ještě před jeho dosáhnutím. Mise nabude úspěšného splnění momentem teleportace, ta probíhá stisknutím aktivní panelové obrazovky, v níž si za normálních okolností lze přečíst užitečné informace, a doprovází ji povedený efekt - jakoby zhasnutí nějakého displeje, v němž byl předtím promítaný obraz.

Vizuálním pojetím pastva pro oči, jíž kraluje přehršel barev ve všemožných odstínech. Od žluté, oranžové, fialové, modré, až k hnědé nebo černé a šedé. Koncept veškerých interiérů a exteriérů upřednostňuje především pravoúhlé ladění, občas proložené mírným zakřivením. Přesto mě grafická stránka Aleph One enginu dokázala oslovit, zřejmě i díky podpoře OpenGL a widescreen rozlišení. Zvuky dobře znějí a skvěle dokreslují nevábnost světa budoucnosti na cizí planetě. Ve výsledku rozhodně zajímavá, na PC téměř neznámá, místy nezáživná, ale stále dobře udělaná doomovka, poskytující i pořádnou dávku výzvy.