Tom Clancy's Rainbow Six

Nejsem moc na taktické akce. Armě se vyhýbám jako čert kříži, SWAT jsem byl schopen hrát jedině s kámošem, HaD2 je sice srdcovka, ale pouze v 'lone wolf' hře… no a R6 mi hnil v šuplíku posledních patnáct let. Narazil jsem na něj prakticky náhodou. Ale hráč s trochu širším rozsahem určitě ví, jak to chodí. Občas je chuť a nálada na střílečku, občas na adventurku, občas na RPG… a občas na nějaký ten odpad ze dna herní minulosti. A tak došlo na R6.

Kdo je Tom Clancy absolutně netuším. Slyšel jsem o něm akorát v souvislosti s herní sérií Splinter Cell a jinak vůbec. Ale pokud má na svědomí scénář, pak musím říct, že jsou i horší. Pokud si vzpomenu na 007 Legends a práci jakéhosi známého spisovatele, který vymyslel jak propojit všechny eskapády Bonda tak, že Craig na pokraji smrti vzpomíná na své minulé akce, potom je dobrý scenárista každý. Ale je fakt, že příběh R6 je typická Hollywoodská záležitost – pár teroristů, horda rukojmích, nějaká ta zbraň hromadného ničení,... Nic zvláště chytlavého, alespoň v mém případě.

Grafika mi přišla katastrofální. Hnusná, odpudivá a nejinak vypadala hra samotná. Ale dalo se na to zvyknout. Ba co víc, po pár misích jsem grafiku ani nevnímal, protože stupeň napětí dosáhl úrovně jak někde ve Far Cry 1. Nemít možnost ukládání je na vybudování napětí jedinečná věc. Bohužel hrozí rychlé přelití do frustrace a R6 se tomu nevyhnul. Tak tři, čtyři mise pro mě byly opravdu peklo a to jsem jako nezkušený hráč taktických akcí sáhl po nejnižší obtížnosti.

Ale zpátky na začátek. Během rozsáhlého tréninku jsem si trochu utřídil ovládání, seznámil se s hrou a pak přišla první bojová mise. Kvalita briefingů se R6 nedá upřít nehledě na stáří. Popisy akce, mapky, výběr zbraní… všechno tohle bylo super. Ovšem nasoukat do paměti tři patra vily plus zahradu šlo ztuha. Napadlo mě mapu vyfotit… ale to by nebylo fér. Fér nejspíše nebylo ani zapnout si autoaim. Zpočátku to šlo bez něj, ale někdy v půlce hry už jsem neměl nervy. Nepřátelé jsou totiž neuvěřitelně přesní a ničemu nepomůže ani vpadnout jim do zad. Během mžiku se otočí a během dalšího mžiku vás jednou ranou skolí.

Při výběru střelných zbraní jsem si říkal, zda mezi nimi je vůbec nějaký rozdíl. Jestliže nepřítel lehne po 1-2 ranách, záleží na tom, jaký typ samopalu vyberu? Asi moc ne, přesto mě lákalo vyzkoušet všechny zbraně. Zjistil jsem akorát to, že brokovnice je vcelku k ničemu a že hře strašně chybí sniperka. Pár misí je založených na rozsáhlých otevřených oblastech, kde by optika přišla vhod. Divné, že si ji tvůrci odpustili. Výběr postav byla taky akce. Neměl jsem páru na jakou vlastnost dbát nejvíce, bál jsem se složit moc velký tým, protože by pak moc chcípali a toho jsem se chtěl zcela vyvarovat. A tak jsem nakonec vyrobil ženské komando o dvou postavičkách, postupně ho zvětšoval o další holky (a jednoho demoličního experta), to jak jsem se víc a víc sžíval s herními prvky a věřil, že se zvládnu postarat o větší skvadru. Nejvíc jsem si oblíbil jakousi stealth borkyni z Mosadu a pokud nevyžadovala situace něco jiného, hrál jsem výhradně za ni. Nakonec skvadra čítala šest lidí a rozhodně jsem neměl pocit, že bych jich potřeboval víc. Zvlášť když spoustu misí bylo možné založit na tom, že jeden člověk pronikne do objektu a splní úkol, zatímco ostatní budou krýt venkovní prostory.

Prvních pár misí bylo v pohodě. Nelineární postup je jasný ale potěšilo mě i přítomnost alternativních cestiček – například možnost vyšplhat po břečťanu. Jedničku, trojku a čtyřku jsem dokonce zvládnul bez restartu. Super úspěch. Ale komplikace přišly vzápětí… Pátá mise - dva šašci drží pětici rukojmích a shora je kryje pár dalších zmetků. Tady jsem dokonce zvažoval konec a uninstal, protože ať už jsem zkusil cokoli, vždycky to někdo odnesl – buď civilista, nebo hrdina. Takže jsem byl nakonec přinucen naučit se ovládat i další týmy, plánovat jim trasy a pilovat akce tak, aby koordinace týmů dokonale klapala, prostě jako v reálu. A ač to zpočátku bylo hrozné, nakonec jsem si tyhle složitější plánovací mise užil.

Někdy od desáté mise ovšem přibyly ryzí stealth vloupačky a to byl kámen úrazu číslo dva. Nemám rád, když je vynucen stealth postup, kdy nepřítele nesmíte zabít. Ale nejvíc mě iritovalo to, že mi každou chvíli naskočilo mission failed a já vůbec nevěděl proč. Kdyby padlo nějaké vysvětlení typu – ‚kolegu zmerčil chlápek‘ anebo ‚stojíš před kamerou, tupče,‘ hned by to bylo lepší.

Poslední mise číslo 16 bylo taky peklo. Senzor srdeční aktivity ukazuje nepřátele pouze na vaší výškové úrovni, což je u téhle mise dost průšvih. Ale po mnoha nezdarech i tohle vyšlo bez úmrtí člena týmu. Ještě ošklivá animačka a byl konec. Hrou jsem proběhl tak nějak rychle. Statistiky říkají, že co mise, to 5-15 minut. Ovšem celková herní doba je minimálně trojnásobná, protože restartů bylo prostě požehnaně. Ale přesto byl R6 docela fajn zážitek. Je tu spousta věcí, které by si zasloužily vylepšení, nicméně jako začátek to není marné a jsem zvědav, kam se série pohne dál.