Limbo of the Lost

Hra sestavená (vizuálně) z fragmentů jiných her je nápad, který jak urychlil finalizaci titulu (jinak by tvůrci ještě nyní nahrazovali sprity z Amigy), tak i potěší každého hráče při objevování z které hry co je. Takovýto přístup naznačuje, že s právy či omezením si autoři si nelámají hlavu, a tedy i obsah může skrývat nevídané postupy.

Toto je však naplněno jen z části, a Limbo of the Lost se utápí v poslepovaný konstrukt, který má části zdařilé, ale po většinu času mizerné. Tvůrčí potenciál dává vyniknout především minimalistickým scénám, ve kterých spolupracuje mimika hlavního hrdina s překvapivě kvalitním, nebo lépe zapamatovatelným, dabingem. Není však zcela patrné, zda jde o humor zamýšlený či ne. Pět kapitol (plus prolog), a šestice pater v předpeklí je naplněna zachraňováním ztracených duší zde uvězněných, a samotné adventurní postupy, jak by šlo u takového titulu čekat, přilš intuitivity nepobraly. Proces hraní tak svoji zábavou atakuje nejnižší příčky, toto utrpení je však vynahrazováno zářnými momenty (nabourávání 4th wall, popisky předmětů atd.).

V objektivním měřítku jde o lehce podprůměrnou adventuru, která hází hráči řadu klacků pod nohy (nepřeskočitelné dialogy, častý backtracking, podobné prostředí, nelogické postupy atd.), ale také nabízí humor a neokoukané postupy. Po všech hrdiných adventurách či řešeních nadnárodních konspirací zajímavá alternativa, která se zařazuje k Psycho Killer a Town With No Name. Tedy dobře špatných her, které si zaslouží pozornost.