The Lord of the Rings: The Battle for Middle-earth

Pán Prstenů je pro mne velmi vděčná látka. Mám rád knižní sérii, miluji její filmový přepis od Petera Jacksona (opravdu génius) a líbí se mi i její herní transformace. Zařazením jde o RTS, kdo by ale čekal klasický systém spojený s těžbou surovin(y), bude zklamán. Pokud bych měl použít nějaký příměr z her, které jsem hrál, zvolím "Z". Prostředků na vylepšení a jednotky máte tím víc, čím víc máte farem (nebo, v případě rohanské jízdy v čele s Eomerem, kolik převálcujete nepřátel). Nepřítel vás potom zásobuje takovým množstvím jednotek, kolik mu dovolíte mít těžařských stanic (pily), popřípadě osad a bází vůbec.

Hned na začátek je rychle shrnut vývoj událostí, podobně jako u prvního z filmů, jen s tím malým rozdílem, že o přednes se stará Gandalf (Ian McKellen) na místo Galadriel. Vizuální doprovod jest v herně animační podobě, což sice není úplně ideální (poctivé renderované filmečky á la BLIZZARD by byly jiné žrádlo), myslím ale, že herní publikum je na tento způsob prezentace již zvyklé. Následující menu, které je ve funkčních bodech jednoduše umístěné v liště nad obrazem, jež se působivě obtáčí od základny pevnosti Barad-dûr až k Sauronově oku, je za zvuku oscarové hudby Howarda Shora moc pěkné (skoro bych řekl že až majestátní). Krásně je vyvedena i herní mapa, na které se posouváte (za stranu dobra z drtivé většiny bojujete buď pod vlajkou Gondoru nebo Rohanu), přičemž dobré je, že pro posun k poslednímu kolu (Černá brána Mordoru) nemusíte projít doslova každou misí – ale můžete (potom se dostanete třeba až na bojiště Haradu nebo Rhûnu)

Hra samotná víceméně kopíruje děj celé filmové trilogie. Je samozřejmě osekaná na nejdůležitější momenty a třeba Boromir s vámi bojuje až do konce. Hrdinové, stejně jako jednotky můžete povýšit až do 10. úrovně a piplavá práce (stejně jako starost o přežití vojenských jednotek) to s nimi není marná (hrdinové i jednotky si svůj rank berou do dalších kol). Takový Gandalf při úrovni 10. je už pěkná ultimátní figura s několika pěknými funkcemi, nejužitečnější se mi ale nakonec jevil Legolas, u kterého jsem v posledním kole měl přes 6000 zářezů na luku. Špatně si nevede ani skupina vyšlechtěných lučištníků nebo poctivě vybudovaná jízda, která si při vyšším levelu přejíždí po šicích přízemních nepřátel bez ztráty kytičky. Nezanedbatelné nejsou ani výhody, které si vybíráte podle dosažených bodů (např. povolání skupiny elfích lučištníků, rohanské jízdy, entů, orlů, především ale armády mrtvých z Černoboru – před jejich zásahem se nezachrání ani olifant).

Grafické ztvárnění hrdinů i jednotek mi sedlo dokonale, stejně jako navržené prostředí a architektura budov. Co mne ale zaráží, je nízká obtížnost i na nejtěžším stupni a vyložená hloupost nepřítele vedeného počítačem. Ten útočí většinou nesmyslně a nesoustředěně (nepočká, až má více jednotek, ty ale posílá průběžně, nijak nebrání katapulty). Problémem tak nejsou ani kola, ve kterých musíte ubránit Helmův žleb (ve vašich rukou se skřeti nedostanou ani k vyhození hradeb do luftu, i když se chudáci snaží), Minas Tirith (záchrana rohanskou jízdou není ani potřeba) nebo odolat útokům před Černou bránou Mordoru (tady, v posledním kole, jsem při nejtěžší obtížnosti neztratil jedinou jednotku!)

Hra tak sice pro HC stratégy není žádnou výzvou, neznamená to ale, že výtečně nepobaví. Na odreagování je to jak dělané a pro fanoušky pestrého Tolkienova světa o to víc. Dohrál jsem již podruhé a ani na okamžik nepochybuji, že se ke hře ještě několikrát vrátím.

PS: Je jakýmsi pravidlem, že hry podle filmů nebývají moc dobré (mírně řečeno). BATTLE FOR MIDDLE-EARTH je ale potom tou nejčestnější výjimkou.