Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Dreamfall: The Longest Journey

18.04.2006
22.05.2006
21.04.2008
82
207 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Dreamfall je dlouho očekávaným pokračováním oceňované klasické adventury The Longest Journey z roku 2000. Avšak oproti předchůdci hra přesedlala do kompletně 3D kabátku. S tím souvisí mnohá zjednodušení herních principů a posunutí spíše k žánru akční adventury.

Dreamfall se odehrává deset let po The Longest Journey v roce 2219 a sleduje tři vzájemně propojené osudy postav. Opět se vrací dva rozdílné paralelní světy. Moderní svět budoucnosti Stark, čili naše Země a magický fantasy svět Arcadia. Oba se za uplynulou dobu změnily a panují v nich velmi napjaté vztahy.

Poprvé se setkáváme s mladou dívkou Zoë Castillo, která žije ve Starku a stejně jako všichni ostatní nemá ani tušení, že existuje i nějaký jiný svět. Zoë hledá svého pohřešovaného přítele novináře a současně se jí před očima zjevují podivné vize malé holčičky.

Mezi tím v Arcadii sledujeme hrdinku původní hry April Ryan. Ta je součástí malé skupiny rebelů, která se snaží bojovat proti utlačovatelům v Arcadii. Třetím hrdinou hry je bojovník Kian Alvane, jenž je pověřen najít jednoho z obávaných rebelů přezdívaného Škorpión. Příběhy všech zdánlivě nesouvisejících postav se jednou protnou...

V epizodních rolích se objeví také několik dalších postav z prvního dílu. Jeho zahrání však není nutné pro pochopení příběhu Dreamfallu.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 100
Asi jedna z najlepších hier akú som hral. Dreamfall: The Longest Journey nie je obyčajná adventúra.

Táto hra jednoznačne vsadila na príbeh. Možno je to tým že to nie je hra ako taká skôr mi pripadá ako film. Možno kvôli tomu je taká nezvyčajná. Po tom čo som čítal o The Longest Journey som zistil že asi je potrebné zahrať si aj predchádzajúci diel na čom začínam pracovať. Dreamfall bol aj dosť jednoduchý. Nebol pri ňom potrebný návod a neboli tam momenty pri ktorých by sa človek zasekol. Ja som sa zasekol jedine v Rusku kde som nemohol hacknúť auto. Ale po 10 minútach som sa odsekol aj odtiaľ. Veľmi sa mi páčilo menenie postáv. Aj keď ma naštvalo že April zomrela a nedalo sa to nijako zmeniť. Páčilo sa mi keď ste hrali za Kiana a išli ste z väzenia kde bola Zoë a stretli ste April. Rozprávali ste sa a zrazu ste hrali za inú postavu. Páčili sa mi aj bitky ktoré tam aj tak nemuseli byť ale na spestrenie to stačilo. Ďalej by som chcel pochváliť soundtrack. Nie v každej hre sa dá počúvať. Nevie náhodou kde by sa dal zohnať?

Naštvali ma len dve veci. A to bol až príliš otvorený koniec. Druhá vec je to že stále nevyšiel ďalší diel.

Pro: Príbeh, postavy, soundtrack, minihry, jednoduchosť, vtipy ktorých tam bolo viac než dosť, dreamer, Arcadia, bitky (aj keď tam nemuseli byť).

Proti: Príliš otvorený koniec, chcelo by to ďalšie pokračovanie.

+63
  • PC 90
Po legendární The Longest Journey, pravděpodobně nejlepší point and click adventury všech dob, přišla pro mnohé studená sprcha v podobě Dreamfallu. Přechod v třetí rozměr a akčnější ladění adventurního žánru mnozí nepřekousli. V jádru tu máme ale stále vynikající příbeh i s jeho perfektním podáním (pohled na jednu situaci očima tří postav), nevídané spojení sci-fi a fantasy (Stark vs. Arcadia), sympatické hlavní postavy (zvláště jejich věrně zpracované reakce na nestandardní kritické situace, spíše z toho dlouhodobějšího hlediska) a hlavně v neposlední řadě komentáře hlavních postav. Dreamfall je zkrátka stejně jako první díl neuvěřitelně ukecaný a není nouze o emotivní scény, sem tam nějaké ty slzy... ale hlavně perfektní humor. Znalci prvního dílu budou pukat smíchy při rozhovorech se starými známými postavami (zvláště s Roperem Klacksem a Crow). Ostatní si ale také užijí své.

Adventurní prvky tu jsou zastoupeny už jen sporadicky. Sem tam se musí zkombinovat či použít nějaký předmět, pokecat s nějakou postavou, vyluštit nějakou tu hádanku... Většinou zde ale jde o pokecání s těmi správnými lidmi, což často vyústí v běhání mezi dvěma nebo třemi body. Ještě že ty rozhovory za to rozhodně stojí. Někdy ale vyjednávání selže a nastupuje na řadu soubojový systém. Ten se zrovna mnoho nepovedl, je velmi jednoduchý a hodně záleží na štěstí. Bojuje se pouze s jedním nepřítelem (ti další přihlížejí ve frontě). Ještě že je těch soubojů ve hře hodně málo (2 tréningy, 3-7 opravdových soubojů - počet podle způsobu hraní).

Grafika má pár mušek, ale díky geniálnímu level-designu vypadá fantasy Arcadia i sci-fi Stark naprosto famózně. Atmosféra čiší i ze zapadlé uličky někde támhle u hřbitova. Na opuštění hostince v Arcadii a následné první spatření tamního zasněženého městečka nikdy nezapomenu, ta atmosféra neměla chybu. Navíc znalci prvního dílu mají možnost prohlédnout si staré známé oblasti po 10 letech. Zvláště s přihlédnutím na fakt, že se vše odehrává po tzv. Collapse, což byl jakýsi restart obou světů, kdy ve Starku přestalo vše fungovat (například nadsvětelný pohon nebo antigravitace byla vlastně jen magie, která se dostávala do Starku z Arcadie díky absenci Guardiana a po událostech z prvním TLJ se to holt všecko muselo nějak napravit). Hudby zde mnoho není, ale když už je použita, tak perfektně dokresluje atmosféru. Trochu zamrzí poměrně šíleně neovladatelná kamera, aneb pohyb v úzkých prostorách se stává trochu utrpením (lituji každého, kdo nemá tréning ze série Tomb Raider).

Nakonec ještě musím pochválit autory příběhu (zejména Ragnara Tornquista), kteří se nebáli vykročit ze zažitých klišé scénářů a přinést kvalitní, komplikovaný a místy dech-beroucí příběh s ne zrovna happy-endingem. Závěr příběhu graduje neuvěřitelným tempem a po skončení hry jsem chvíli jen nevěřícně zíral na monitor, tak silné emoce umí vyvolat jen málokterá hra/film. To vše zasazeno do geniálního prostředí "Twin Worldů" Arcadie a Starku (+ pár dalších dimenzí), kde hráč musí zapojit hodně fantazie a spousta věcí není úplně jasných (viva la Star Wars). Tohle možná autoři trochu přehnali na samotném konci, kde je nezodpovězeno strašně mnoho věcí, ale tím větší možnosti mají autoři u závěrečného dílu trilogie TLJ. Tedy, FunCome, jděte už do háje s neúspěšnými kopiemi World of Warcraftu a zamakejte na pokračování Dreamfallu!

Pro: atmosféra, příběh, rozhovory, komentáře úplně všeho, tři postavy (tři pohledy na věc), level-design, svět Arcadie a Starku, hráč není v příběhu veden úplně za ručičku a musí zapojit fantazii, neortodoxní příbehové postupy

Proti: souboje, kamera, některé puzzly spočívají jen v běhání sem a tam, rychlý konec (14 hodin), čekání na další díl (můj tip je tak přelom roku 2012/2013; EDIT: nebo spíš 2015/2016)

+45
  • PC 85
Původně jsem si chtěl zahrát Dreamfall hned po prvním dílu, ale po mírném zklamání z The Longnest Journey jsem jej odložil na neurčito. Kdybych však věděl, o co se jedná a podobně jako u série NOLF nebo Max Payne se doberu názoru, že druhý díl předčí ten první, šel bych do toho dříve. Na rozdíl od zmíněných herních sérií mou náklonnost neovlivňuje fakt, že bych se k jedničce dostal až po pokračování, ale prostě mi Dreamfall sám o sobě sedí daleko více.

Hned na začátku jsem měl menší problémy se spuštěním, ale nakonec jsem je vyřešil. Pak jsem konečně zjistil, odkud že si to musa vypůjčil svého avatara a jak je vlastně Wonkers milý společník. Oblíbil jsem si i hlavní hrdinku Zoë, která je sice neskutečná flákačka a má hodně tolerantního otce, ale i tak mi byla daleko sympatičtější, než April, kterou jsem na rozdíl od většiny nikdy moc nemusel. Ale i slavná April Ryan už nebyla tak otravná a její chování či postoje mi přišly celkově uvěřitelnější.

Prvky akční adventury, jako je ovládání pomocí kláves WSAD, boj či stealth postup byly dobrým oživením hratelnosti, i když nebyly zrovna nejlépe zpracovány a zvláště konzolová kamera si někdy dělala, co chtěla. Jde o koridor se spoustou nahrávacích obrazovek, ale to mi zde vůbec nevadilo.

Návrat do starých známých lokací, které se po deseti letech více či méně změnily, byl fascinující a přesto, že první díl nepatří mezi mé nejoblíbenější hry, nedovedu si představit hrát Dreamfall bez znalosti The Longest Journey. I známé postavy včele s Vránou mě potěšily. Nové lokace se také vcelku povedly, ať už jde o jeskyně, vězení, WATIcorp a především muzeum, kde je každý exponát vtipně okomentován.

Musím ještě také zmínit pár výtek, které mi zkazily celkový dojem. Když pominu, že mi hra párkrát spadla, tak mě nejvíce štvalo zasekávání mé postavy o jinou tak, že se nemohla hnout a jedinou možností, jak to vyřešit, bylo nahrání uložené pozice. Naštěstí se hra ukládá sama vcelku často, takže nešlo o nic závažného. V příběhu, který se mi opravdu líbil, mě nejvíc štvalo to zelené monstrum, které se do hry vůbec nehodilo a ten konec jsem mu přál.

Hra má spád a ke konci je to neskutečná jízda, i když už téměř bez interakce a co na tom, že rozuzlení přidává k těm nevyřešeným otázkám mnoho dalších. Teď, když existuje pokračování už to není tak palčivý problém. Uvidím, jestli se na něj někdy vrhnu, protože ten epizodický formát mě trochu odrazuje.

Pro: příběh, Zoë, Wonkers, prvky akční adventury, staré i nové lokace, Vrána

Proti: neposedná kamera, pády hry, zasekávání postav, zelené monstrum

+39
  • PC 80
Loni touto dobou jsem dohrál The Longest Journey, a protože se mi toto herní putování moc líbilo, tak byla jen otázka času, než skočím i po pokračování. A stálo to za to, ale... No nejprve se podívám na několik aspektů, které mi hru více či méně zkazily (ve smyslu, že to pro mě nebude herní skvost), ale potom budu i chválit, nebojte ;)

První horší vlastností hry je, že pořádně neví, co chce, adventura to úplně není, akční hra naštěstí taky ne, interaktivním filmem by byla spíš nerada a už vůbec to není hra pro malé děti. Je to takový mišmaš všeho možného, což sebou nese tu vynikající, tu slabší scény a situace. Ale to je spíš o vkusu. Zaujaly mě i nevyrovnané charaktery postav od řekněme propracovaných (Zoe, April, Benrime, s výhradou i Crow) k naprosto plochým charakterům v čele s kamarádkou Olivií, která snad ani nemá emoce a Damienem, který jen nezúčastněně kouká a pak se dost neohrabaně zamiluje a oba tito "parťáci" se nakonec vypaří. Hratelná postava v podobě Kiana mi pak po celou hru byla absolutně nesympatická a až dokonce mi přišla zbytečná (a těmi rasistickými moudry tomu jen nasadil korunu).

Úplně se mi nelíbilo ani opětovné procházení stejných lokací, chápu, že to bylo pokaždé s jinou postavou a za trochu jiným účelem, ale přišlo mi to spíš jako ušetření vývojářské práce při tvorbě prostředí. Zbytečně jsme tak navštívili hlavně v Arcadii jen 3-4 lokace a prakticky nepotkali to množství roztodivných tvorů, kteří tu žijí. Zhruba 2 třetiny hry jsem si celkem užíval (někde do nasazení červa do systému a osvobození z vězení), ale pak se vše "zvrhlo" v jeden téměř bezzásahový interaktivní film, kde to všechno hrozně rychle skončilo, přišlo mi, že tam chybělo snad 5, nebo 10 hodin obsahu, kde by se ještě něco řešilo a hrálo.

No a úplně nejhorší byl především konec. Mně nevadí, že to není happy end, ale dost mě naštvalo, jak ke všemu došlo, zabití April bezejmenným pěšákem, morální přerod Kiana, na můj vkus extrémně rychlej, zneužití Zoe ve Velké hře a její odkopnutí, a ta malá holka byla jako hlavní cíl hry? Navíc jsem nesplnil její jediný přání, který celou hru opakovala. To všechno navíc bez existence pokračování po nekonečně hodně let. Uvidím, jestli se Dreamfall Chapters povedlo aspoň něco vyřešit.

A co se povedlo? Není toho málo, naštěstí ;) První je vizuál, ten je velmi pěkný i dnes, při vydání to musely být téměř grafické orgie. Na hru se prostě dobře kouká. První díl už dnes nijak pěkný není (minimálně, co se pohybu týče), ten zestárnul znatelně. Povedly se i charaktery Zoe, která je sice naivnější než April minule, ale je celkově celkem prima. I April je velmi zajímavá, přiznávám, že jsem ze začátku měl s její proměnou za uplynulých 10 let trochu problém, ale s postupem to začalo dávat smysl a bylo by vlastně špatně, kdyby se chovala jako tehdy. Crow si udržel svojí pozici baviče a filozofa, jen škoda, že nebyl k mání po větší herní dobu.

Byl nádherný pocit navštívit stará známá místa (tohle mám obecně v různých pokračováních moc rád), je to nostalgie, takové to příjemné lehtání a objevování, co se za tu dobu změnilo v jednom. Jen škoda, že jsem se nemohl podívat na chvíli na můj oblíbený ostrov Alais. Oceňuju i zařazení několika starých známých postav do příběhu, i to se povedlo , napravený čaroděj byl hodně vtipný.

Na konci jsem byl naštvaný, na tolik negativních a nevyřešených věcí, ale ono, je to vlastně hrozně osvěžující, že měli autoři "koule" jít proti konvencím a udělat ten konec, co možná nejhorší a zároveň nevyřešený, takže je to klad hry. Ale svých pár výhrad ke konci už jsem sdělil výše a na nich si trvám :).

Celkově jsem se hrou spokojený, nedostal jsem úplně to, co jsem čekal, ale zase jsem byl obohacen o nezvyklé, případně neortodoxní herní vyprávění a to se taky počítá.

Pro: April, Crow, Wattila, skvělý vizuál, známá místa, pokračování velké cesty

Proti: Kian a některé ploché postavy, málo cestování po Arcadii, výhrady ke konci

+34
  • PC 85
Hm. Tak nevím, po dohrání této hry jsou moje pocity vcelku smíšené. Takže postupně.

První věcí, která mne zarazila, bylo ovládání. Stálo mne hodně přenastavování v nastavení, abych konečně našel takové, kdy mi hra půjde ovládat. S tím je také propojeno označování aktivních částí prostředí. Hra nabízí pod pravým tlačítkem myši pomůcku, kdy kolem sebe otáčíte svislou čárou "pohledu", která automaticky zvýrazňuje veškeré aktivní předměty. ALE - vzhledem k tomu, že toto "oko" představuje svislý pruh od shora dolů, měl jsem alespoň já osobně obrovský problém označit jeden ze dvou předmětů, které se nacházely v jedné rovině nad sebou. V některých momentech to pro mne bylo skoro nemožné, což ve chvíli, kdy to tvoří jedinou cestu, jak jít dál, není vůbec dobré.

Zpočátku mi také připadalo jako špatný nápad ono (někdy dost časté) přeskakování mezi hratelnými postavami - chvíli hrajete za jednu, chvíli za druhou a když se jednu chvíli dvě z nich potkají a vy vybíráte cesty hovoru za obě, působí to dost šíleně. Postupem času se mi to začalo líbit - hra si tak udržuje klasický knižní "kapitolový" systém pro zvýšení napětí a dostáváte tak náhled na příběh ze značně protichůdných pohledů - je celkem zajímavé okomentovat se třemi různými postavami tentýž objekt a vidět, jak na něj která strana reaguje. Než si na to však zvyknete, působí to dost divně.

Za velký plus hry bych označil prostředí a procházení starými "známými" místy. Dreamfall se odehrává cca 10 let po svém předchůdci a je úžasné sledovat, jak se za tak relativně krátkou dobu proměnily jak oba světy, tak některé dřive poznané charaktery. Celá atmosféra na mne ve výsledku působila tak nějak temněji, pesimičtěji - po spíše pohádkovějším prvním díle působí Dreamfall spíše blíže našemu "reálnému světu".

Mám jisté pochybnosti, jestli bych hru ještě měl nazývat adventurou - i když pokud ne, pak opravdu nevím čím jiným ;-) - ono totiž nějaké řešení hádanek je spíše osekané na minimum a hra působí spíše jako film, kde většinu času strávíte procházením lokacemi a povídáním s postavami. Tento fakt však vidím jako jednoznačné plus, protože hra svižně odsýpá, příběh se rozvíjí a zápletka člověka slušně pohlcuje. Spousta situací vyznívá vtipně sama o sobě (většinou díky komentářům herních postav), spousta v porovnání s předchozím dílem - takže bych před hraním určitě doporučil nejprve si projít původní The Longest Journey. Atmosféře "návratu domů" také napomáhá znovu se objevení Vrány, byť bych jej raději ve hře potkal mnohem dřív.

Ona věc, co na mne působí nejvíce rozpačitě je však příběh nebo přesněji jeho vyvrcholení. Celou hru vás táhne kupředu, odhaluje překvapivé kličky až v závěru "končí" nějak neuzavřeně, jakoby někdo knížce před vydáním odstranil posledních pár kapitol. Dokážu přenést přes srdce, když hra skončí špatně, ale když neskončí nijak? Celou dobu jsem byl přesvědčen o tom, že hru ohodnotím devadesáti procenty, protože se hraje opravdu lehce, svižně, uspokojivě. Ale za ten "závěr" prostě alespoň těch 5% strhnout musím - ne-li víc. TLJ působí jako uzavřený příběh, Dreamfall ne. Připomíná mi to, jak na mne působila "trilogie" Matrix. Ať si o něm autoři říkali, co chtěli, stejně nevěřím tomu, že to měla být trilogie od počátku. První díl působí uzavřeně, druhý a třetí jako nastavovaná kaše na rýžování peněz. Podobně na mne ve srovnání s TLJ působí Dreamfall, až na to, že si až k samotnému závěru budete celé hraní dobře užívat. Proto ty smíšené pocity.

Závěrem - pokud hledáte slušnou zábavu, která není přehnaně složitá, svět TLJ se vám nejspíš zalíbí. Pokud s tímto světem nemáte žádné zkušenosti, určitě přednostně sáhněte po prvním dílu. Nejen, že jsem z něj měl ke konci lepší pocit (a vhledem k tomu, že jsem jej dohrál cca před dvěma týdny není to jen nostalgické prohlášení), ale znalost jeho reálií výrazně zvýší zážitek z druhého dílu. Pokud jste TLJ už hráli, druhý díl vás nejspíš také uspokojí. Hraje se hodně podobně, dokáže podobně uspokojit, je jen trochu modernější - jak co se týče 3D, grafiky, ovládání či vyznění příběhu, kde si nechává slušná zadní vrata pro následující pokračování.

Pro: Výtečná hudba, zajímavý návrat "domů", dravý příběh, stále slušný humor.

Proti: Drobné problémy s ovládáním, neukončený závěr příběhu, malá přítomnost Vrány.

+28