Betrayer

Když jsem na Betrayer prvně narazil na steamu, tak asi jako mnoho dalších mě zaujala vizualní stránka hry. Klikám na wishlist a rok po vydání se mi hra konečně dostává do rukou. Počáteční nadšení ovšem přešlo podezřele brzy načež se objevilo po vyslechnutí pár příběhů zdejších osadníků, tady alespoň toho, co z nich zbylo. Jenže i druhé nadšení přechází a už se nevrací.. Proč?

Hráč je v podstatě postaven do role detektiva. Vyslechnete si příběhy, nalézáte dopisy a různé stopy. To může vypadat na zajímavou adventuru, kde vyřešíte nějakou záhadu díky vašemu geniálnímu mozku, který si dal všechny tyhle věci dohromady. Praxe ovšem vypadá tak, že něco najdete, jdete k duchovi, ten vám o tom něco řekne, zas něco najdete, uděláte to sáme a... no, tohle děláte do konce hry. Pokud něco nemůžete najít, tak mačkáte "X", které vás k předmětu navede. Adventurní prvky bych dal tedy stranou a přirovnal bych to spíše ke hledání pírek v sérii Assassin's Creed. A to je činnost, která všechny bavila nejvíce, že ano.. :)

Aby jste jen tak nebloudili prázdným světem, tak je tu i několik druhů nepřátel, kterých bylo na můj vkus zbytečně moc. Prý zde má úžasnou roli vítr, který je důležitý pro přežití. To jsou ale jen pouhé písmenka na "papíře" a praxe je opět trochu jiná. Stealth postup, se kterým mám problém v každé hře, zde nebyl milosrdnější. Nepřátelé vás mohou vycítit podle větru, což je možná pravda, ale naprosto nedůležitá. Plížím se tak trávou s nataženým lukem, vystřelím, nepřítel padne na jednu ránu k zemi aniž by si mě všiml. No za kopcem to už zaslechli jeho kamarádi aniž by foukal vítr a jdou si mě podat. Beru tedy do ruky tomahawk a sleduju jak se za běhu řítí k zemi, když se jim zasekne do xichtu. V ten moment jsem věděl, kam nějaký stealth poslat... Masakrovat je vám pomohou i jiné dobové zbraně. Problém je i občasná frustrace.

Samotní nepřátelé jsou vcelku dobře udělaní a jde z nich docela respekt. Krom tedy kostlivců a lítajících lebek či co to bylo. Tihle mi přišli jak pěst na oko s trochu dětinskou stylizací. Moc inteligence ale nepobrali, takže veškere souboje vypadají tak, že se na vás rozběhnou, lučištníci si někde stoupnou, střílejí, sem tam se proběhnou okolo stromu a zas stojí. Když pak vyskočíte na kámen, tak o vás většinou ztratí zájem a běhají po celé mapě dokud neseskočíte. No a když už se pak rozhodnete seskočit, tak se v tom kameni seknete. Účel ovšem plní a svým řevem dotváří atmosféru. Vylekat taky dokáží. I když ozvučení je poněkud podivné. Skoro nikdy jsem nevěděl, odkud ten jejich skřekot vlastně jde.

Celá hra tak nějak stojí na grafice. Je originální, pro ty kterým by černobílý svět vadil, jsou zde posuvníky a můžete si ho dobarvit podle svého. Veškeré lokace tvoří milion stromů, sem tam nějaká chatrč, pevnost či jezírko. Pro někoho možná stereotypní, pro mě asi to nejlepší na celé hře. Perfektní prostředí pro ten pocit osamělosti. Navíc kolik her je zasazeno do 17. století. Hudba tak nějak chybí, což je možná i dobře, ale nepřítomnost dabingu mi vadil docela dost.

Mám takový pocit, že Betrayer chtěl být hrou hororovou, akční, detektivní a explorativní v jednom. Nakonec je z toho v podstatě nic v nádherném kabátku. Hra je vhodná nejspíše pro milovníky explorativních her, jelikož k tomu má nejblíže, ale i když tomuhle žánru neholduju, tak jsem si jistý, že najdete kvalitnější kousky. Už jen kvůli absenci nějakého výrazného survival prvku a prostředí bohatějšího na průzkum. Přesto Betrayer stojí za vyzkoušení alespoň kvůli stylizaci a skvělé atmosféře.