Ristar

Plošinovky nejsou mým primárně vyhledávaným žánrem, nicméně čas od času si rád nějakou zahraju. V rámci retro klubu se ke mně dostal Ristar, který na první pohled vypadá podobně, jako řada jiných plošinovek své doby. Nicméně zde se mi hodně líbí mechanika, kdy je většina akcí postavena na rukou hlavní postavy. Ristar totiž likviduje své nepřátele tak, že je chytí do svých dlouhých rukou a přitáhne se k nim. Dále ruce využívá na odrážení se od zdí, či získávání a házení předměty. Je pravdou, že jsem prakticky nikdy nehrál ty nejznámější značky jako je Mario či Ježek Sonic, ale přijde mi to jako originální koncept.

Příběh hry je celkem jednoduchý. Zlý padouch si podrobí obyvatele různých planet, včetně legendárního hrdiny a ochránce těchto planet. Hráč se pak vžije do jeho syna Ristara, který se mu to snaží překazit. Postupně navštěvuje tyto planety, kde každá z nich má trošku jiné prostředí. Někdy se prostě více skáče, jindy se potápí a plave, jindy se zase vyhýbá plamenům či bodákům. 

Obtížnost hraní není nijak přehnaná, nicméně některé úrovně bych asi bez možnosti ukládat hru jen tak nedal, hlavně tu jménem Sonata s bodáky snad na každé zdi. Ve hře je pak v každém světě souboj s jedním mini bossem a jedním větším bossem na konci. Zdolání těchto bossů pak pro mě obvykle nebyl žádný větší problém, s výjimkou toho závěrečného, který měl v zásobě i insta-kill údery. Nejvíc mě ale bavil jeden mini boss, se kterým jsme po sobě házeli sněhové koule.

Vizuálně hra vypadá i dnes příjemně. Myslím, že se autorům dobře podařilo zpracovat různá prostředí na různých planetách. Do toho hraje příjemná hudba.

Délka hraní byla pro mě tak akorát. Tedy nic kraťoučkého, ale ani přehnaně dlouhého, že bych se při zdolávání jednotlivých světů začínal nudit. Za mě tedy spokojenost.