V prvním díle jsem si skvěle užíval hratelnost a svobodu, která mně hra dávala. Byl to vlastně opravdu takový sandbox, do kterého byl teprve vložen nějaký příběh, ale příliš se na něj nehrálo.
Druhý díl se naopak vydal cestou větší kontroly nad vývojem postavy a jednotlivé schopnosti hráč získával během příběhu, který konečně taky získal zajímavější formu. Ze začátku mně chyběla ta volnost ve vylepšování postavy, ale nakonec jsem si zvykl a díky tomu jsem si mohl všechny schopnosti dobře vyzkoušet. Pomáhaly tomu volitelné výzvy v některých úkolech, které vyzývaly k použití nejen nově získaných schopností.
Jak už bylo zmíněno u jiných, trochu chybí více nových schopností, vlastně je jenom jedna, která je sice hodně povedená (krvavé provazy z obětí zachytávající se po celém okolí útoku nikdy neomrzí), ale všechny ostatní schopnosti jsou původní, jenom trochu vylepšené.
U nové hlavní postavy si nemůžu pomoct, ale mě prostě bavila celou dobu, narozdíl od Alexe v prvním díle, který se moc neprojevoval. Do takové hry mně prostě víc vyhovuje někdo akčnější, a Hellerovy hlášky skvěle doplňovaly každou akci.
Celkově se mně jevil příběh a hra mnohem rychlejší a plynulejší. Oproti prvnímu dílu mnohem víc sází na převtělování a tajné pronikání k cílům organizace (kde se ukázaly biobomby jako užitečná a zábavná pomůcka) , k čemuž slouží množství interiérů, jejichž počet je mnohem vyšší, než jenom pár vojenských budov v předchozím díle.
Soubojový systém se povedl, hlavně díky krytí a protiútokům už souboje nejsou jenom o rychlém útočení a úhybech a Heller tak působí jako "rovnocenný" protivník, narozdíl od Alexe, který spoléhal spíš na pohyblivost.
Ke starým nepřátelům přibylo pár nových. Nejpovedenější byl asi Goliáš, u kterého se mně líbilo, že k jeho zabití je potřeba zbavit ho končetin, místo obvyklého "tupého" řezání. Povedenými soupeři byly i Mercerovi spojenci používající podobné schopnosti jako hráč, stejně jako finální boss, který byl opravdu povedený. Stejně jako u prvního dílu jsem si užíval animace při zabití každé příšery, které autoři dotáhli ještě dál.
Ale abych jenom nechválil, trochu mě zklamala obtížnost ve smyslu reakce okolí. V prvním díle byl hráč prozrazen snadno, tady je tolerance armády a okolí až přehnaná. Konzumace nepřátel prochází velmi snadno, stejně tak není problém přistát po dlouhém pádu z mrakodrapu vedle skupiny vojáků bez toho, aby to někomu snad připadalo divné. Dalším slabým místem byly mise, kdy bylo nutné používat klasické střelné zbraně, jejichž automatické zaměřování není příliš šťastné. Se zaměřováním jsem se trápil i mimo mise, zvlášť nepříjemné je, že se zaměření automaticky zruší jen trochu dál od cíle.
Ale přes tyto drobnosti si Prototype 2 zachovává všechno, co dělalo první díl zábavným a rozšiřuje jej o další prvky, to vše v perfektním a ještě víc brutálním zpracování. Bavil jsem se mnohem víc, než u prvního dílu :)
Druhý díl se naopak vydal cestou větší kontroly nad vývojem postavy a jednotlivé schopnosti hráč získával během příběhu, který konečně taky získal zajímavější formu. Ze začátku mně chyběla ta volnost ve vylepšování postavy, ale nakonec jsem si zvykl a díky tomu jsem si mohl všechny schopnosti dobře vyzkoušet. Pomáhaly tomu volitelné výzvy v některých úkolech, které vyzývaly k použití nejen nově získaných schopností.
Jak už bylo zmíněno u jiných, trochu chybí více nových schopností, vlastně je jenom jedna, která je sice hodně povedená (krvavé provazy z obětí zachytávající se po celém okolí útoku nikdy neomrzí), ale všechny ostatní schopnosti jsou původní, jenom trochu vylepšené.
U nové hlavní postavy si nemůžu pomoct, ale mě prostě bavila celou dobu, narozdíl od Alexe v prvním díle, který se moc neprojevoval. Do takové hry mně prostě víc vyhovuje někdo akčnější, a Hellerovy hlášky skvěle doplňovaly každou akci.
Celkově se mně jevil příběh a hra mnohem rychlejší a plynulejší. Oproti prvnímu dílu mnohem víc sází na převtělování a tajné pronikání k cílům organizace (kde se ukázaly biobomby jako užitečná a zábavná pomůcka) , k čemuž slouží množství interiérů, jejichž počet je mnohem vyšší, než jenom pár vojenských budov v předchozím díle.
Soubojový systém se povedl, hlavně díky krytí a protiútokům už souboje nejsou jenom o rychlém útočení a úhybech a Heller tak působí jako "rovnocenný" protivník, narozdíl od Alexe, který spoléhal spíš na pohyblivost.
Ke starým nepřátelům přibylo pár nových. Nejpovedenější byl asi Goliáš, u kterého se mně líbilo, že k jeho zabití je potřeba zbavit ho končetin, místo obvyklého "tupého" řezání. Povedenými soupeři byly i Mercerovi spojenci používající podobné schopnosti jako hráč, stejně jako finální boss, který byl opravdu povedený. Stejně jako u prvního dílu jsem si užíval animace při zabití každé příšery, které autoři dotáhli ještě dál.
Ale abych jenom nechválil, trochu mě zklamala obtížnost ve smyslu reakce okolí. V prvním díle byl hráč prozrazen snadno, tady je tolerance armády a okolí až přehnaná. Konzumace nepřátel prochází velmi snadno, stejně tak není problém přistát po dlouhém pádu z mrakodrapu vedle skupiny vojáků bez toho, aby to někomu snad připadalo divné. Dalším slabým místem byly mise, kdy bylo nutné používat klasické střelné zbraně, jejichž automatické zaměřování není příliš šťastné. Se zaměřováním jsem se trápil i mimo mise, zvlášť nepříjemné je, že se zaměření automaticky zruší jen trochu dál od cíle.
Ale přes tyto drobnosti si Prototype 2 zachovává všechno, co dělalo první díl zábavným a rozšiřuje jej o další prvky, to vše v perfektním a ještě víc brutálním zpracování. Bavil jsem se mnohem víc, než u prvního dílu :)
Pro: soubojový systém, hlavní postava, zpracování, nové nápady, interiéry, animace
Proti: přílišná tolerance ze strany armády a okolí, občas zmatené zaměřování (hlavně u klasických zbraní)