Jsem magor. V práci nejčastěji píšu, pak přijdu domů a jdu si zrelaxovat u nějaké hry. Typing of the Dead. Psaním zabíjíš nepřátele. Vážně jsem magor.
Kdyby to alespoň byla dobrá hra - nedá se říct, že by grafika pokulhávala, ta se přímo plazí hůř než torzo zombie, všudypřítomné bugy, kdy mizí těla jak pětky z vysvědčení průseráře, co nechce propadnout, nebo třeba při ukončení slow-motion se přeruší mluva hlavních postav. Ti jsou taky magoři, pan Washington a agent G.
Hra sází na nadsázku a alespoň to jí jde dobře. Ať už v cutscénách či přímo uprostřed klávesové vřavy, kdy psaním vtipných hlášek zabíjím zombie, je podivně uklidňující a častokrát jsem se usmál a několikrát i zasmál. Potřeba neustále mačkat Tabulator, aby mi neunikl jediný skrytý obsah, na který stejně sere pes, už tak moc uklidňující nebyla. Bosse na konci každé z devíti úrovní bych popsal jedním jediným slovem, které tak nějak shrne jejich obtížnost - daflkůadkfopáíučfjdskljv.
Čekal jsem víc powerupů, než jedno, maximálně dvě zpomalení na úroveň. Nové zbraně člověk pozná jen tak, že by si nakoupil různé klávesnice. Chicony -> Genius -> Gigabyte -> Microsoft -> Razer a konečně bezbolestný Logitech. Otřesnou úroveň gamedesignu snad ani nemusím zmiňovat. Co bych ale zmínit mohl, je i přítomnost původního House of the Dead: Overkill, ve kterém se dá klasicky mířit a střílet myší. Jupí! Myš však plave lépe než Michael Phelps na olympiádě v Pekingu a tak dohrání byť jediného levelu se stává novou pomůckou pro praktiky Christiana Greye ve čtvrtém pokračování 50 odstínů.
Tento komentář beru jako opravdového finálního bosse hry Typing of the Dead: Overkill, ten už je na kolenou a zde přichází závěrečná fatalita: ZAHRAJ SI RADĚJI The Typing of the Dead.
Kdyby to alespoň byla dobrá hra - nedá se říct, že by grafika pokulhávala, ta se přímo plazí hůř než torzo zombie, všudypřítomné bugy, kdy mizí těla jak pětky z vysvědčení průseráře, co nechce propadnout, nebo třeba při ukončení slow-motion se přeruší mluva hlavních postav. Ti jsou taky magoři, pan Washington a agent G.
Hra sází na nadsázku a alespoň to jí jde dobře. Ať už v cutscénách či přímo uprostřed klávesové vřavy, kdy psaním vtipných hlášek zabíjím zombie, je podivně uklidňující a častokrát jsem se usmál a několikrát i zasmál. Potřeba neustále mačkat Tabulator, aby mi neunikl jediný skrytý obsah, na který stejně sere pes, už tak moc uklidňující nebyla. Bosse na konci každé z devíti úrovní bych popsal jedním jediným slovem, které tak nějak shrne jejich obtížnost - daflkůadkfopáíučfjdskljv.
Čekal jsem víc powerupů, než jedno, maximálně dvě zpomalení na úroveň. Nové zbraně člověk pozná jen tak, že by si nakoupil různé klávesnice. Chicony -> Genius -> Gigabyte -> Microsoft -> Razer a konečně bezbolestný Logitech. Otřesnou úroveň gamedesignu snad ani nemusím zmiňovat. Co bych ale zmínit mohl, je i přítomnost původního House of the Dead: Overkill, ve kterém se dá klasicky mířit a střílet myší. Jupí! Myš však plave lépe než Michael Phelps na olympiádě v Pekingu a tak dohrání byť jediného levelu se stává novou pomůckou pro praktiky Christiana Greye ve čtvrtém pokračování 50 odstínů.
Tento komentář beru jako opravdového finálního bosse hry Typing of the Dead: Overkill, ten už je na kolenou a zde přichází závěrečná fatalita: ZAHRAJ SI RADĚJI The Typing of the Dead.
