Taky jsem měl jednou noční můru. Po chodbě mě honila Marešová s velkou zásobou draslíku a za jejími zády ji omlouval Julínek. Sestřičky se celou dobu smály, ruce založené na prsou a v každé byla připravená nabroušená stříkačka a tři velké ampule na odběr krve ze zápěstí. Po zábradlí jezdil maličký klaun s úsměvem od ucha k uchu, rozhozené ruce třímající různobarevné balonky se mu kývaly k udržení rovnováhy. Po chvilce jsem si uvědomil, že je to Cikrt a moje noční můra nabrala nový rozměr. Pak jsem zničehonic ležel na nemocničním lůžku, kolem mě byl velký shon a zrovna mě odváželi na chirurgii k operaci aorty. Jenže mě nezačal operovat chirurg, ale pediatr Havránek. Začal do mě píchat těma stříkačkama a já se s křikem probudil. Chvilku jsem přemýšlel, kde jsem a postupně jsem se uklidnil. Po pár minutách mi došlo, že to žádný sen nebyl. Ležel jsem totiž v Thomayerově nemocnici!