The Stanley Parable si s vámi hraje hned od samého začátku jako kočka s myší, ať už přistoupíte na její pravidla či ne. Ale to vůbec nevadí. Tím, že má hráč tolik možností volby, zvědavost jej nutí zkoušet všechny různé možnosti. Hrou jsem prošla od začátku minimálně desetkrát a stále mám pocit, že jsem ještě neobjevila vše, co hra nabízí. Nejvíce mě bavilo, když jsem již poněkolikáté prošla některou cestou a hra se zachovala jinak, než obvykle. Takto mě, po tom, co jsem asi 10x prošla první kanceláří, zaskočil zvonící telefon. Člověk si lehce zvykne na stálost prostředí a takováto nepatrná věc dokáže lehce vyvést z míry.

Během hraní jsem se zabývala nejednou filosofickou otázkou a to je to, co hru tolik odlišuje od ostatních. Nejlepší na tom je, že mě netrápily vyřčené otázky, ale naopak ty, které vyvstávaly v průběhu hraní. To, že mě hra donutí se samotnou zamyslet, považuji za velký klad oproti jiným hrám, kde vám ve většině případů všechny odpovědi naservírují na konci hry jako na stříbrném podnose.

Navzdory tomu všemu jsem za celou dobu neprožila nic natolik intenzivního, co by se mi ať už pozitivně či negativně vrylo do paměti. Zklamalo mě také malé množství interaktivních předmětů, které by hru více zpestřily.

Nad hrou jsem strávila necelé čtyři hodiny, a i když ji hodnotím převážně pozitivně, neudělala na mě takový dojem, aby mi utkvěla na delší dobu v paměti.