Když jsem před lety viděl první krátkou ukázku z téhle hry, hrozně se mi nelíbilo nastavení kamery za zády hlavní postavy a navíc mě odrazovalo zvolené téma, psychózou stíhané hrdinky - bál jsem se totiž, že půjde převážně o hororovou hru plnou "lekaček" a hororových výjevů. Jak se ale blížilo vydání a já se konečně podíval i na další vývojářské deníčky, začal jsem se na hru nepokrytě těšit a když potom hra vyšla a začala sklízet vysoká hodnocení a pochvalné reakce, měl jsem o to větší radost. Do hry jsem tak šel už s vědomím, co od ní čekat, a naopak i co nečekat.

A pání, to byl ale podmanivý zážitek. Společně s hrdinkou Senuou, piktskou válečnicí, se vydáváte do norského mytologického pekla (Helheim) prosit bohyni Hellu o záchranu duše Vašeho mrtvého milého, Dilliona. Z pohledu herních mechanik se nejedná o nic složitého a prakticky tak "jen" chodíte, řešíte relativně stále stejné environmentální puzzly a bojujete (s pouze pár typy nepřátel). A ačkoliv by tak mohly tyhle mechaniky někoho po čase začít štvát svojí nedostatečnou variabilitou a relativně malými možnostmi interakce s prostředím, to hlavní, co hru a mě hnalo kupředu, byl právě příběh a jeho vnímání. Ony vlastně jak ty puzzly tak i boje pěkně korelují s mentálním stavem hrdinky, kolem kterého se výrazně točí i ten nastíněný příběh. A nejen příběh se točí, protože hlasy, které má Senua v hlavě, jsou nahrány binaurálními mikrofony a tak se při hře (se sluchátky!) motají kolem hlavy i Vám. Vcítění se do hrdinky a její psychózy napomáhá i úchvatné grafické zpracování, které mě nejednou donutilo zastavit a chvíli jen tak koukat (a následně spustit na funkce bohatý foto-režim), a současně i vynikající herecký výkon představitelky Senuy.

V konečném důsledku mě tak hra nadchla ještě víc, než jsem čekal, a celou jsem ji dohrál na dvě posezení za přibližně 8 hodin (z toho alespoň hodinu jsem strávil ve foto-režimu).