Protože jsem nehrála hru American McGee's Alice, která této předcházela, moc jsem nevěděla, do čeho se to vlastně pouštím. Musím uznat, že hra mě po celou dobu hraní poměrně často překvapovala. Ať už se jednalo o lokace, či výběr nepřátel.
Při první návštěvě říše divů jsem byla okouzlena fantaskním světem, který se mi líbil ze všech lokací nejvíce. Škoda jen, že jsem v něm nestrávila více času. Hra mě hnala skrz mechanické město, podvodní svět, království z karet a mnoho dalších míst.
Za nejhorší lokaci považuji Dům pro panenky, a to hned v několika ohledech. Štvaly mě váhy, u kterých jsem musela vždy jednu stranu zatížit, aby se druhá strana vyzdvihla – jednu část jsem musela zopakovat snad dvacetkrát, protože se mi nedařilo včas přeskočit tam, kam jsem potřebovala a musela jsem jít zase od začátku. Dále mě iritovala minihra, kde ovládám hlavu, se kterou se musím dokutálet do cíle ( když jsem to viděla poprvé tak jsem si říkala, že madness netrpí jen Alenka ale i vývojář). Tahle minihra byla ze všech nejhorší, protože se kamera zběsile přepínala a já tak několikrát zbytečně vypadla z dráhy. Díky tomu, že jsem určité části neustále opakovala, protože se mi nedařily, zdála se mi tato lokace neskutečně dlouhá. Navíc jsem ještě měla všechna vylepšení zbraní na maximum, tak už se mi nechtělo ani sbírat zuby a hledat vzpomínky či láhve.
Za nejnebezpečnějšího nepřítele, se kterým jsem měla opravdu velký problém, považuji Kolosální zmar. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, do jaké části jeho těla mám střílet, a i tak trvalo drahnou dobu, než se mi ho podařilo zabít a bez újmy se to rozhodně neobešlo.
Musím přiznat, že jsem ve hře zažila i chvíle napětí, a to bylo hlavně v království srdcové královny, když jsem vstupovala do labyrintu. Labyrint bývá zrádná oblast, kde může na hráče číhat při chybném odbočení ledacos. K tomu všemu se ještě přímo z prostředku, kam jsem směřovala, ozývaly divné zvuky, a tak se mi tam opravdu jít nechtělo.
Koucour, jenž se občas zjevoval a dával rady, mi v podstatě vůbec nepomáhal. Člověk stejně musel na to, jak dále postupovat, přijít sám. Jediný jeho smysl vidím v tom, že hráči dával pocit, že na to vše není sám a má společníka, který jej následuje.
Příběh, jenž se točil kolem Alenčiných vzpomínek na hořící dům a smrt rodičů, považuji za slabší a málo nápaditý. Sbírání vzpomínek (tedy všeho, co někdo někdy před Alenkou pronesl) ztrácelo smysl, jelikož mi přišlo, že nemá posloupnost a než jsem objevila další vzpomínku, už dávno jsem nevěděla, co bylo řečeno naposled.
Nedá mi to a musím ještě zanadávat na mizerné ovládání (deštník,skákání ) a samovolné přepínání kamery. Přes všechnu kritiku jsem ale ráda za nevšední zážitek, který mi hra nabídla.
Při první návštěvě říše divů jsem byla okouzlena fantaskním světem, který se mi líbil ze všech lokací nejvíce. Škoda jen, že jsem v něm nestrávila více času. Hra mě hnala skrz mechanické město, podvodní svět, království z karet a mnoho dalších míst.
Za nejhorší lokaci považuji Dům pro panenky, a to hned v několika ohledech. Štvaly mě váhy, u kterých jsem musela vždy jednu stranu zatížit, aby se druhá strana vyzdvihla – jednu část jsem musela zopakovat snad dvacetkrát, protože se mi nedařilo včas přeskočit tam, kam jsem potřebovala a musela jsem jít zase od začátku. Dále mě iritovala minihra, kde ovládám hlavu, se kterou se musím dokutálet do cíle ( když jsem to viděla poprvé tak jsem si říkala, že madness netrpí jen Alenka ale i vývojář). Tahle minihra byla ze všech nejhorší, protože se kamera zběsile přepínala a já tak několikrát zbytečně vypadla z dráhy. Díky tomu, že jsem určité části neustále opakovala, protože se mi nedařily, zdála se mi tato lokace neskutečně dlouhá. Navíc jsem ještě měla všechna vylepšení zbraní na maximum, tak už se mi nechtělo ani sbírat zuby a hledat vzpomínky či láhve.
Za nejnebezpečnějšího nepřítele, se kterým jsem měla opravdu velký problém, považuji Kolosální zmar. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, do jaké části jeho těla mám střílet, a i tak trvalo drahnou dobu, než se mi ho podařilo zabít a bez újmy se to rozhodně neobešlo.
Musím přiznat, že jsem ve hře zažila i chvíle napětí, a to bylo hlavně v království srdcové královny, když jsem vstupovala do labyrintu. Labyrint bývá zrádná oblast, kde může na hráče číhat při chybném odbočení ledacos. K tomu všemu se ještě přímo z prostředku, kam jsem směřovala, ozývaly divné zvuky, a tak se mi tam opravdu jít nechtělo.
Koucour, jenž se občas zjevoval a dával rady, mi v podstatě vůbec nepomáhal. Člověk stejně musel na to, jak dále postupovat, přijít sám. Jediný jeho smysl vidím v tom, že hráči dával pocit, že na to vše není sám a má společníka, který jej následuje.
Příběh, jenž se točil kolem Alenčiných vzpomínek na hořící dům a smrt rodičů, považuji za slabší a málo nápaditý. Sbírání vzpomínek (tedy všeho, co někdo někdy před Alenkou pronesl) ztrácelo smysl, jelikož mi přišlo, že nemá posloupnost a než jsem objevila další vzpomínku, už dávno jsem nevěděla, co bylo řečeno naposled.
Nedá mi to a musím ještě zanadávat na mizerné ovládání (deštník,skákání ) a samovolné přepínání kamery. Přes všechnu kritiku jsem ale ráda za nevšední zážitek, který mi hra nabídla.
Little Misfortune