Nejlepší RPG tohoto typu, bez přehánění. S jedničkou jsem neměl moc příjemnou zkušenost, vyšla v době, kdy na hraní bylo málo času a kdy jsem navíc měl už dosluhující PC, kde vše trvalo neskutečně dlouho. Navíc jsem zrovna přesedlával ke konzolím, ale nesedl mi ani výtvarný styl, celé to na mě působilo divným dojmem, ač se na to všude pěla chvála. Takže ke dvojce jsem nepřistupoval vůbec z pozice fanouška. Ani nevím, co přesně mě přimělo ji koupit, zřejmě to bylo nějaké velkohubé prohlášení ne nepodobné tomu, kterým začínám tento komentář. A tak pouť započala.

Už hudba v hlavním menu lákala na nezapomenutelné dobrodružství. Postavy na mě dýchaly životem už ze svých krátkých inter. Možnosti výběru a různé kombinace povolání na mě působily tím nejlepším dojmem. A pak začala samotná hra a já si připomněl pocity, které jsem míval u her kdysi (Gothic 2). Hráč objevuje způsoby řešení problémů, objevuje místa na ostrově. Každé objevené zákoutí mu nějak pomůže. Jen cest z první pevnosti je hned několik a proplétají se natolik, až se divím, že to vůbec drží pohromadě…

Pomocí svitku či schopnosti na teleportování se vám naskýtá velmi široká paleta způsobů, jak řešit střety. Množství různých povrchů je až šílené. Můžete zakouzlit déšť, ten pak zmrazit, led nechat vybuchnout, páru zelektrizovat, kaluž proměnit v prokletou vodu, nebo naopak všechny druhy povrchů požehnat a vytvořit tak třeba hojivý bazének. A co takhle fakt, že se váš vyvolaný společník či totem automaticky transformují na typ dle elementu kde jsou vyvolaní. Nijak zvlášť jsem neexperimentoval a hrál jsem to ve výsledku docela nudně, když vezmu v potaz tu monstrózní volnost řešení problémů, ale i tak jsem byl množstvím variací očarován.

Svět je správně temný, dokonce natolik že jsem si často říkal, že nic depresivnějšího jsem už dlouho nehrál. Pokud opomeneme fakt, že je ve hře přítomná zbraň hromadného ničení, proti které se nejde nijak bránit a je v podobě mlhy, tak následují prázdné skořápky lidí, přeměněných na jakési zombie stráže. Všude prosakuje tajemný ‚source‘. Na scéně se zjevují frakce a jedna je zápornější než druhá, avšak stále nalézáte jednotlivce, kteří v sobě mají špetku lidskosti, a i s nimi se musíte vypořádat. Svět zužují démoni, různá prokletí, které se nevyhýbají dětem a zejména ve druhém aktu mi jistá místa připadala tak znetvořená magickým kataklyzmem, že svět v Dark Souls 3 je oproti tomu rekreační místo. A pokud vám to zní ještě hezky, určitě si přiberte do party Lohse, její příběh si v určité fázi nezadá se zmary ze světů série Silent Hill.

Hudba je naprosto parádní, v nábožensky laděných questech v ní vyslyšíte, že se vše motá kolem bohů. V dungeonech se jedná zase o zvrácené kvílení a v klidových oblastech máte zase nutkání tančit zorbu a zejména písnička v hlavním menu je nádherná. Hudba vám tak poskytne útěchu na místečkách bezpečí, aby vám o hodinu později přitlačila hlouběji nůž vražený do zad příběhem a ranku ještě posolila.

Co se obtížnosti týká – na classic (nad kterou je už jen obtížnost nejtěžší) jsem vždy cítil jisté napětí a nikdy jsem souboj nevyhrál zadarmo. Občas přituhne, občas zase na chvilku naberete ego. Co však zůstává hlavní mechanikou hry je nutnost sbírat vybavení na svou úroveň, které padá z nepřátel, ale obnovuje se i u obchodníků, takže sotva poskočíte o úroveň výš následuje obíhání obchodníků. Což vás však čeká jen asi dvacetkrát, protože to je úroveň, na které se dá hra dohrát, pokud plníte vše (možná mi uniklo pár drobností).

Dvě vady na kráse – inventář je Dark Souls mezi inventáři. Orientace v něm je hrozná a vadí mi nemožnost schovat klíče a písemnosti jedním klikem někam do batohu (zvlášť objekt v inventáři). Druhá vada na kráse jsou v mých očích příšerně vypadající brnění na elfech. Brnění se vždy přizpůsobí dané postavě, což je fajn, protože to aspoň vypadá hezky a adekvátně, nicméně když obří železnou zbroj hodíte na svou elfku a zjistíte, že to vypadá jak dva listy smotané tkaničkou… ehm… ne!