Chrono Trigger patří nepochybně mezi největší legendy japonských RPG. To ale ještě nemusí znamenat, že i dnes má šanci současné hráče oslovit. Po, až neuvěřitelných, 24 letech od prvního vydání se nicméně ukazuje nadčasovost tohoto díla.
Prvním překvapením se mi stala nevídaná plynulost hry. Po stránce příběhové i hratelností nemá Chrono Trigger jistou utahanost spojenou s žánrem. Přechody z boje do průzkumu prostředí jsou bez přerušení, jednotlivé dungeony nejsou nijak rozlehlé a ztratit se v nich také nedá. I samotné střety jsou, nutno uznat i díky své jednoduchosti, většinou otázkou několika vteřin.
Zabaleno je vše do krásné pixel artové grafiky. Především postavy, ať už hrdinové nebo nepřátelé, mají neuvěřitelnou paletu výrazů a přetékají emocemi. Prostředí je dělané se smyslem pro detail a vůbec je vidět talent stojící za hrou. Pod hudbou jsou podepsání dva velikáni žánru (Uematsu a Mitsuda) a je to sakra znát. Hravé melodie vás budou provázet po celou dobu hraní a zaručuje, že některé jen tak nezapomenete.
Kdybych měl najít nedostatky, tak mě napadají asi jenom dva. Občas není úplně jasné, kam jít a co tam dělat. Podtrženo relativní otevřeností světa a absencí jakýchkoli ukazatelů, byť třeba jen názvů lokací na mapě, se nevyhnete nejasnosti dalšího postupu. Stejně tak mi trochu vadil lineární vývoj postav. Získáváte expy i body sloužící k učení schopností. Ovšem vše probíhá zcela lineárně. Nemůžete si vybrat jakým směrem se vydat ani nijak jinak ovlivnit naučené schopnosti. Aspoň částečně tenhle problém vynahrazuje rozličnost jednotlivých bojovníků.
Příběh už v dnešní době nijak nepřekvapí. Oslovit však dokáže, obsahuje nejednu povedenou pasáž a pár více méně nečekaných zvratů. Jako takový se ale určitě nedokáže vyrovnat třeba Final Fantasy VII nebo Xenogears.
Nedivím se, že Chrono Trigger je zapsán zlatým písmem v historii videoher. Jedná se totiž o jednu z těch mála her, které by si měl za svůj život zkusit zahrát každý hráč.
Prvním překvapením se mi stala nevídaná plynulost hry. Po stránce příběhové i hratelností nemá Chrono Trigger jistou utahanost spojenou s žánrem. Přechody z boje do průzkumu prostředí jsou bez přerušení, jednotlivé dungeony nejsou nijak rozlehlé a ztratit se v nich také nedá. I samotné střety jsou, nutno uznat i díky své jednoduchosti, většinou otázkou několika vteřin.
Zabaleno je vše do krásné pixel artové grafiky. Především postavy, ať už hrdinové nebo nepřátelé, mají neuvěřitelnou paletu výrazů a přetékají emocemi. Prostředí je dělané se smyslem pro detail a vůbec je vidět talent stojící za hrou. Pod hudbou jsou podepsání dva velikáni žánru (Uematsu a Mitsuda) a je to sakra znát. Hravé melodie vás budou provázet po celou dobu hraní a zaručuje, že některé jen tak nezapomenete.
Kdybych měl najít nedostatky, tak mě napadají asi jenom dva. Občas není úplně jasné, kam jít a co tam dělat. Podtrženo relativní otevřeností světa a absencí jakýchkoli ukazatelů, byť třeba jen názvů lokací na mapě, se nevyhnete nejasnosti dalšího postupu. Stejně tak mi trochu vadil lineární vývoj postav. Získáváte expy i body sloužící k učení schopností. Ovšem vše probíhá zcela lineárně. Nemůžete si vybrat jakým směrem se vydat ani nijak jinak ovlivnit naučené schopnosti. Aspoň částečně tenhle problém vynahrazuje rozličnost jednotlivých bojovníků.
Příběh už v dnešní době nijak nepřekvapí. Oslovit však dokáže, obsahuje nejednu povedenou pasáž a pár více méně nečekaných zvratů. Jako takový se ale určitě nedokáže vyrovnat třeba Final Fantasy VII nebo Xenogears.
Nedivím se, že Chrono Trigger je zapsán zlatým písmem v historii videoher. Jedná se totiž o jednu z těch mála her, které by si měl za svůj život zkusit zahrát každý hráč.
