Gabriel Knighty jsem zatím nehrál (ale mám je mezi těmi stovkami her, co si jednou určitě zahraji), takže jsem neměl žádná očekávání. Během hraní je ovšem zřejmé, že tenhle scénář má v rukou někdo, kdo ví, co dělá. Je to ještě poměrně nezvyklý případ poměrně vysokorozpočtové hry, o které by se dalo říci, že je autorská. Že jedna osoba má hlavní slovo, co se týče dialogů, příběhu, charakteru, game designu a do jisté míry i hudby a dává své jméno všanc. Je to myslím něco, co hry potřebují mnohem více, aby se v očích laické veřejnosti naplno etablovaly jako seriózní umění, podobně jako se to povedlo třeba filmu v polovině 20. století. Jo, tohle je film Ingmara Bergmanna, a tohle je hra Jane Jensenové. Je totiž těžké vidět za prací tisícovky lidí nějaké umělecké vyjádření. Je zapotřebí, aby tam byl ten jeden hlavní tvůrce, v podstatě diktátor, který má jasnou vizi a nikdo mu do toho nekafrá.
Často se tu chválí námět. Já bych to viděl trochu naopak. Je celkem běžné, že se zaměňuje námět, zápletka a příběh. Je obvyklé, že bývá zápletka supr, ale příběh už ji nerozjede podle jejího potenciálu. Typickým příkladem je třeba česká adventura Reprobates. Gray Matter je myslím do značené míry opačný případ. Zápletka není nic extra; "holka, kouzelnice, jde pracovat u šíleného vědce a oba mají svá tajemství", námět je o zdánlivě neslučitelných věcech jako kouzelnictví a psychiatrie, ale Jane Jensen tím provádí velmi poutavě, příběh graduje jak podle příručky, seznamuje nás s postavami hlavními i vedlejšími, postupně. Není tu žádná část, kde by se najednou všechno lacině vysvětlilo během minuty, ale hráč dostává indicie i falešné stopy v průběhu celé hry. Je už jen čistě subjektivní záležitostí, že se mě ten příběh jako takový tolik nedotkl. A těžko říct, čím to vlastně je.
Možná tím, jak jsou obě hlavní postavy rozporuplné. Jedna představuje racionalitu, a paradoxně je to ex gotička, co provádí kouzelnické triky, a druhý představuje iracionalitu, a paradoxně je to vědec. Tenhle rozpor je vlastně dost zajímavý, ale je to divné. Navíc se obě postavy vyžívají v tom, že si všechno nechávají pro sebe a já bych nejraději hned všechno vyžvanil. Vedlejší postavy jsou napsány velice dobře a jejich osudy, minulé i budoucí, mě dost zajímaly.
Pak samotná tématika, která v hráči vzbuzuje velký pocit nejistoty. Neustále to lavíruje mezi sci-fi a čistokrevnou duchařinou a do poslední chvíle není úplně zřejmé, na jakou stranu se to přikloní. Nakonec to Jane zvládla se ctí, ale vlastně celou dobu hraní jsem pochyboval, jestli se z toho nestane úplná blbost. Takže výsledný dojem je dobrý, ale v průběhu hraní jsem tomu tolik nevěřil.
Ke hře samotné; jsou tu dva prvky, které Gray Matter odlišují od jiných point'n'click adventur. Jednak ono trikaření. Přijde mi to jako dobrý nápad, možná bych to udělal malinko těžší. Druhou věcí jsou procenta dohrání jednotlivých částí kapitol. To je na jednu stranu fajn věc. Někde jsem četl výtku, že je hra lineární. Naopak v rámci kapitol je to nelineární, jak jen být může. Můžete plnit víceméně co chcete v jakémkoliv pořadí. Má to ale dvě nevýhody. Kapitoly jako takové nemají zaručenou gradaci a můžete tak končit naprosto nedůležitým rozhovorem. Mnohem větší negativum tkví v tom, že stačí neprozkoumat jednu zcela marginální záležitost a kapitolu nedokončíte. Hra to není těžká, ale tohle je prvek, který umožňuje velmi snadno zakysnout a úplně zbytečně. Navíc je to prostor pro bugy, asi dvakrát se mi stalo, že to nějakou akci nezapočítalo do statistik, nebo jsem měl všechno na 100%, ale hra zřejmě nepočítala s tím, že jako poslední dokončím v kapitole zrovna toto.
Na grafiku jsem si musel trochu zvykat. Jednak je trošku zastaralá, ale to by tak nevadilo, spíš mi přišlo, že jsou některé lokace podivně neostré, zamlžené a hůře jsem se vyznal v jednotlivých objektech. Pak jsem si zvykl, ale asi to má co dělat s tím, že se hra odehrává v zamlžené Anglii...
Když jsem hru porovnával s tím, jak vypadá skutečný Oxford na Google Street, zjistil jsem dvě věci. 1) Oxford ve hře je vyobrazen dost věrně. Ovšem 2) na Google Street počet lidí na jedné ulici: asi 2 000, počet lidí na té samé ulici ve hře: 2-3. Ale je jasné, že je to asi jen ku prospěchu věci.
A ještě jedna věc, Daidalos byl fajn. je to prostředek, jak do hry přirozeným způsobem vložit hádanky a navíc se to pěkně propojí i s hlavní linkou příběhu. Nemám s tím problém. A hudba i písně Roberta Holmese jsou povedené, na samostatný poslech leda na nějakou relaxaci, ale ve hře pěkné.
Celkově se jedná o nadprůměrný zážitek s velmi dobrým scénářem, zajímavými postavami a několika rozporuplnými věcmi, u kterých se nejsem schopen rozhodnout, zda jde o klady či zápory.
Často se tu chválí námět. Já bych to viděl trochu naopak. Je celkem běžné, že se zaměňuje námět, zápletka a příběh. Je obvyklé, že bývá zápletka supr, ale příběh už ji nerozjede podle jejího potenciálu. Typickým příkladem je třeba česká adventura Reprobates. Gray Matter je myslím do značené míry opačný případ. Zápletka není nic extra; "holka, kouzelnice, jde pracovat u šíleného vědce a oba mají svá tajemství", námět je o zdánlivě neslučitelných věcech jako kouzelnictví a psychiatrie, ale Jane Jensen tím provádí velmi poutavě, příběh graduje jak podle příručky, seznamuje nás s postavami hlavními i vedlejšími, postupně. Není tu žádná část, kde by se najednou všechno lacině vysvětlilo během minuty, ale hráč dostává indicie i falešné stopy v průběhu celé hry. Je už jen čistě subjektivní záležitostí, že se mě ten příběh jako takový tolik nedotkl. A těžko říct, čím to vlastně je.
Možná tím, jak jsou obě hlavní postavy rozporuplné. Jedna představuje racionalitu, a paradoxně je to ex gotička, co provádí kouzelnické triky, a druhý představuje iracionalitu, a paradoxně je to vědec. Tenhle rozpor je vlastně dost zajímavý, ale je to divné. Navíc se obě postavy vyžívají v tom, že si všechno nechávají pro sebe a já bych nejraději hned všechno vyžvanil. Vedlejší postavy jsou napsány velice dobře a jejich osudy, minulé i budoucí, mě dost zajímaly.
Pak samotná tématika, která v hráči vzbuzuje velký pocit nejistoty. Neustále to lavíruje mezi sci-fi a čistokrevnou duchařinou a do poslední chvíle není úplně zřejmé, na jakou stranu se to přikloní. Nakonec to Jane zvládla se ctí, ale vlastně celou dobu hraní jsem pochyboval, jestli se z toho nestane úplná blbost. Takže výsledný dojem je dobrý, ale v průběhu hraní jsem tomu tolik nevěřil.
Ke hře samotné; jsou tu dva prvky, které Gray Matter odlišují od jiných point'n'click adventur. Jednak ono trikaření. Přijde mi to jako dobrý nápad, možná bych to udělal malinko těžší. Druhou věcí jsou procenta dohrání jednotlivých částí kapitol. To je na jednu stranu fajn věc. Někde jsem četl výtku, že je hra lineární. Naopak v rámci kapitol je to nelineární, jak jen být může. Můžete plnit víceméně co chcete v jakémkoliv pořadí. Má to ale dvě nevýhody. Kapitoly jako takové nemají zaručenou gradaci a můžete tak končit naprosto nedůležitým rozhovorem. Mnohem větší negativum tkví v tom, že stačí neprozkoumat jednu zcela marginální záležitost a kapitolu nedokončíte. Hra to není těžká, ale tohle je prvek, který umožňuje velmi snadno zakysnout a úplně zbytečně. Navíc je to prostor pro bugy, asi dvakrát se mi stalo, že to nějakou akci nezapočítalo do statistik, nebo jsem měl všechno na 100%, ale hra zřejmě nepočítala s tím, že jako poslední dokončím v kapitole zrovna toto.
Na grafiku jsem si musel trochu zvykat. Jednak je trošku zastaralá, ale to by tak nevadilo, spíš mi přišlo, že jsou některé lokace podivně neostré, zamlžené a hůře jsem se vyznal v jednotlivých objektech. Pak jsem si zvykl, ale asi to má co dělat s tím, že se hra odehrává v zamlžené Anglii...
Když jsem hru porovnával s tím, jak vypadá skutečný Oxford na Google Street, zjistil jsem dvě věci. 1) Oxford ve hře je vyobrazen dost věrně. Ovšem 2) na Google Street počet lidí na jedné ulici: asi 2 000, počet lidí na té samé ulici ve hře: 2-3. Ale je jasné, že je to asi jen ku prospěchu věci.
A ještě jedna věc, Daidalos byl fajn. je to prostředek, jak do hry přirozeným způsobem vložit hádanky a navíc se to pěkně propojí i s hlavní linkou příběhu. Nemám s tím problém. A hudba i písně Roberta Holmese jsou povedené, na samostatný poslech leda na nějakou relaxaci, ale ve hře pěkné.
Celkově se jedná o nadprůměrný zážitek s velmi dobrým scénářem, zajímavými postavami a několika rozporuplnými věcmi, u kterých se nejsem schopen rozhodnout, zda jde o klady či zápory.
Silent Hill