Napíšu to naprosto otevřeně a natvrdo. Rufus je ten největší idiot jakého jsem kdy ve hrách potkal. A to hodnotím po odehrání trilogie Depo... Počkat, trilogie?

Zpátky do roku 2012, kdy Daedalic vyhlašovali, že Deponia bude trilogie, nech si to všichni zapamatují! A pak vydali čtvrtý díl.

Třetí část německé komické adventury je rozhodně nejobsáhlejší a také nejkomplikovanější. V průběhu děje se hlavní hrdina Rufus naklonuje na tři totožné postavy, mezi nimiž můžete volně přepínat a také si předávat předměty a tady jsem se chytal méně než u článku JXD, zda máme právo hasit hořící sebevrahy (spoiler: nemáme).

Přiznám se bez mučení, že v podstatě celou hru jsem hrál s návodem, což obvykle dělám jen výjimečně, ale tady musíte kombinovat věci, které vůbec nedávají smysl, Goodbye Deponia je šroubována ad absurdum. První dvě Deponie jsem dával všechno na všechno, a nějak to časem prošlo. Tady je ale tolik aktivních míst, tolik možností, co a kde zkusit, že se ztratíte velmi rychle. Kozel v Broken Swordu byl sice horší než bosá chůze po střepech, ale v Deponii je to jako kdybych si do ran od těch střepů ještě sypal dobrovolně sůl.

Dabing, hudba a ozvučení se mi líbilo hodně. Huzzah songy byly opět na jedničku. Všechny Deponie jsou celkem kvalitní adventury, ale jsou těžké jak peklo. Často i své fóry přehání více než já ve svých komentářích, někdy až do trapnosti a to se mi nelíbí (ne, že jsou trapné, ale že je přehání více než já!). Konec byl dobrý, i když jsem nechtěl, aby končil cliffhangerem. Ale je fakt, že filozof Jagger kdysi řekl, "Nedostaneš vždy co chceš.".