Blue Reflection se vyznačuje jedním zvláštním prvkem. Za každou zajímavou herní mechanikou je jedna další vyloženě hloupá. Třeba zajímavý soubojový systém je doplněn nesmyslným systémem levelování, kdy nezískáváte zkušenosti. Body k vylepšení postav dostanete za trávení volného času se svými spolužáky, protože údajně díky tomu emocionálně rostete.
Celá hra je jednoznačně inspirována moderní částí série Persona. „Spravujete“ život středoškolačky Hinako, která bojuje ve světe lidského podvědomí s démony. Jenže hra vůbec nebere v potaz její život mimo školu nebo třeba víkendy. Navíc jaksi neobsahuje kalendář, takže můžete jít do školy třeba milionkrát za sebou. To dělá celý playtrough extrémně jednoduchý, kdy jsem po většinu času byl nadlevelovaný a většinu bojů ukončil v prvním tahu.
Po celou dobu máte k dispozici jenom tři hratelné postavy. Každá má tak hodně různých druhů útoků, nicméně jsem používal maximálně čtyři. Schopnosti si dále lze vylepšit pomocí fragmentů získaných od dvanácti vedlejších charakterů, ale jejich osobnosti a příběhy jsou, až snad na dvě výjimky, plytké a nudné. Rozporuplný vizuál se značí pěknými a detailními postavami pobíhajícími v odfláknutém prostředí. Konkrétně (všechny tři) dungeony, složené ze tří mini prostorů, budou asi recyklované z nějaké PS2 hry.
Pozitivní shledávám na BR hlavně dvě věci. Jednak zajímavá protagonistka procházející zajímavým vývojem, kdy se depresemi sužovaná holka stane empatickou hrdinkou. Dalším plusem jsou střety s hlavními bossy. Jedná se o designově parádní obří cthulhu potvory. Během boje se k vám postupně přibližují, zatímco hudba se souběžně s tím zintenzivňuje. Cílem je zničit jádro obklopené několika dalšími částmi netvorova těla. Právě ničením regenerujících se končetin jádro oslabujete a vše je ukončeno efektní animací. Přesně tahle si představuji důležité JRPG souboje. O to větší škoda, že obyčejných nepřátel uvidíte čtyři, různě přebarvené, varianty.
Blue Reflection dělá hromadu věcí špatně, ačkoliv chvílemi nelze zapřít um tvůrců. Jednoznačně bude problém v nízkém budgetu neumožňujícím tohle RPG dotáhnout. Potenciál tu každopádně je a případný další díl bych si asi ujít nenechal.
Celá hra je jednoznačně inspirována moderní částí série Persona. „Spravujete“ život středoškolačky Hinako, která bojuje ve světe lidského podvědomí s démony. Jenže hra vůbec nebere v potaz její život mimo školu nebo třeba víkendy. Navíc jaksi neobsahuje kalendář, takže můžete jít do školy třeba milionkrát za sebou. To dělá celý playtrough extrémně jednoduchý, kdy jsem po většinu času byl nadlevelovaný a většinu bojů ukončil v prvním tahu.
Po celou dobu máte k dispozici jenom tři hratelné postavy. Každá má tak hodně různých druhů útoků, nicméně jsem používal maximálně čtyři. Schopnosti si dále lze vylepšit pomocí fragmentů získaných od dvanácti vedlejších charakterů, ale jejich osobnosti a příběhy jsou, až snad na dvě výjimky, plytké a nudné. Rozporuplný vizuál se značí pěknými a detailními postavami pobíhajícími v odfláknutém prostředí. Konkrétně (všechny tři) dungeony, složené ze tří mini prostorů, budou asi recyklované z nějaké PS2 hry.
Pozitivní shledávám na BR hlavně dvě věci. Jednak zajímavá protagonistka procházející zajímavým vývojem, kdy se depresemi sužovaná holka stane empatickou hrdinkou. Dalším plusem jsou střety s hlavními bossy. Jedná se o designově parádní obří cthulhu potvory. Během boje se k vám postupně přibližují, zatímco hudba se souběžně s tím zintenzivňuje. Cílem je zničit jádro obklopené několika dalšími částmi netvorova těla. Právě ničením regenerujících se končetin jádro oslabujete a vše je ukončeno efektní animací. Přesně tahle si představuji důležité JRPG souboje. O to větší škoda, že obyčejných nepřátel uvidíte čtyři, různě přebarvené, varianty.
Blue Reflection dělá hromadu věcí špatně, ačkoliv chvílemi nelze zapřít um tvůrců. Jednoznačně bude problém v nízkém budgetu neumožňujícím tohle RPG dotáhnout. Potenciál tu každopádně je a případný další díl bych si asi ujít nenechal.
