Kdo by si pomyslel, že bezduchá střílečka z roku 1992 dá o 25 let později základ jedné z nejlepších politických satir s příběhem, který v jednu chvíli sledujete se zatajeným dechem a v tu druhou se řehtáte, div se u toho nekácíte ze židle?
Jens Matthies pokračuje tam, kde v roce 2014 přestal, takže se do druhého dílu v žádném případě nepouštějte bez znalosti toho prvního. Bylo by chybou cokoliv prozrazovat, ale jedno je jisté, tahle jízda je těžce over the top, což nemusí sednout každému, ale máte-li slabost pro skvěle vypointované zápletky, postavy s duší, humor, ze kterého bolí bránice, a chodby plné těl lidí, co „mají prostě jen jiný názor“, budete si u nového Wolfa mlaskat.
Vyčinit mu ale musím dvě věci. V prvé řadě to jsou odfláknuté vedlejší mise, které více méně recyklují obsah hlavní dějové linie a do kterých je mnohem lepší se pustit, když už, až po dokončení samotné hry. Druhá výtka se více váže k mému stylu hraní. Z nepřeberného množství sběratelských předmětů praská hráčům mého typu hlava. Chceme je všechny, což ale moc dobře nejde, obzvlášť v kombinaci s ne úplně nejlépe vyřešenou mapou a nepochopitelně absentující svítilnou. V konečném důsledku na mě všechny ty kartičky a zlaté sošky působily spíš rušivě, než abych měl radost z jejich nacházení.
Letos se snad dočkáme vedlejšáku Wolfenstein: Youngblood, pod který se kromě MachineGames podepíšou i jejich kolegové z Arkane Studios. Po zkušenosti s jejich hrami je myslím zřejmé, že se máme vážně na co těšit. Get Psyched!
Jens Matthies pokračuje tam, kde v roce 2014 přestal, takže se do druhého dílu v žádném případě nepouštějte bez znalosti toho prvního. Bylo by chybou cokoliv prozrazovat, ale jedno je jisté, tahle jízda je těžce over the top, což nemusí sednout každému, ale máte-li slabost pro skvěle vypointované zápletky, postavy s duší, humor, ze kterého bolí bránice, a chodby plné těl lidí, co „mají prostě jen jiný názor“, budete si u nového Wolfa mlaskat.
Vyčinit mu ale musím dvě věci. V prvé řadě to jsou odfláknuté vedlejší mise, které více méně recyklují obsah hlavní dějové linie a do kterých je mnohem lepší se pustit, když už, až po dokončení samotné hry. Druhá výtka se více váže k mému stylu hraní. Z nepřeberného množství sběratelských předmětů praská hráčům mého typu hlava. Chceme je všechny, což ale moc dobře nejde, obzvlášť v kombinaci s ne úplně nejlépe vyřešenou mapou a nepochopitelně absentující svítilnou. V konečném důsledku na mě všechny ty kartičky a zlaté sošky působily spíš rušivě, než abych měl radost z jejich nacházení.
Letos se snad dočkáme vedlejšáku Wolfenstein: Youngblood, pod který se kromě MachineGames podepíšou i jejich kolegové z Arkane Studios. Po zkušenosti s jejich hrami je myslím zřejmé, že se máme vážně na co těšit. Get Psyched!
