Herní výzva 2019: "Hrátky s časem"
Dvojka novější trilogie nezklamala. Je vidět, že vznikla ještě v době absence ubisoftských vyhlášení o multikulturních genderově vyvážených týmech, a tak tu máme tvrďáka, co nahradil tradičního junáka v pyžamu, přehnaně sexualizované ženské postavy v pro boj v naprosto nevhodných miniaturních šatech, rockovou muziku a dosti potemnělou atmosféru. Základ gameplaye zůstává však podobný předchozímu dílu, hodně bojujete s nepřáteli nebo s kamerou, přičemž vám pomáhá omezené vracení času, které musíte dobíjet rozbíjením nepřátel či předmětů. Zase tu je cool gymnastika šplhání, skákání a běhaní po zdech a mezi zdmi.
Level design byl u PoP vždy výborný, nicméně se začal opakovat. Je tu recyklace lokací. To, že navštívíte jedno místo v minulosti a v současnosti, ještě beru. Ale když už tamtudy jdu potřetí, tak se mi to trochu přejídalo. Kvůli tomu, že tentokrát se můžete pohybovat po velkém hradě dosti volně, jsem byl v druhé polovině hry trochu ztracen. I kvůli informaci o odlišném konci jsem chtěl získat všechny bonusové životy. Příběh je takový...no strohý a bez možnosti voleb, jak to u těhle her bývá. Kaileena je pro mě negativní postava, nakonec by mi víc seděl ten druhý, nekanonický, konec. Kde je vlastně Farah? Motivace postav byla prostě podivná a při poskytnutých informací bych se radši po návratu do minulosti radši pokusil spojit s Shahdee.
Co se týče technických věcí, u hry jsem rozchodil widescreen patch, takže grafika byla na dobré úrovni. Hudba je tvrdá a moc se mi líbilo její využití třeba právě u útěků před Dahakou. Ovládání a kamery mohly být lepší. Když se dostanete do bojového modu a princ vytáhne zbraně, prakticky nejde udělat kotoul a kamera ustrne směrem k nepřátelům. Jelikož boje (i když lépe udělané než v Sands of time) nevyhledávám, tak mě to dost otravovalo a vedlo to k tomu, že jsem mnohdy běžel kam nevidím nebo se zasekl, protože princ nedokázal podlézt. Princ své pozdější hašašínské nástupce nechtěl zklamat a tak i tady občas dělal, co jsem nechtěl. To většinou končilo pověšením se nad okrajem v propasti nebo během po zdi do ní. Bylo to však ještě na snesitelné úrovni poté, co se mi povedlo nabindovat gamepad (viz zajímavosti).
Přes počáteční rozpaky se změnou stylu musím uznat, že tento díl má svoji osobitou tvář a třeba souboje jsou v něm zábavnější než v díle předchozím. Ale vracet se už k němu nebudu, nakonec každou lokaci jsem si užil několikrát:)
Dvojka novější trilogie nezklamala. Je vidět, že vznikla ještě v době absence ubisoftských vyhlášení o multikulturních genderově vyvážených týmech, a tak tu máme tvrďáka, co nahradil tradičního junáka v pyžamu, přehnaně sexualizované ženské postavy v pro boj v naprosto nevhodných miniaturních šatech, rockovou muziku a dosti potemnělou atmosféru. Základ gameplaye zůstává však podobný předchozímu dílu, hodně bojujete s nepřáteli nebo s kamerou, přičemž vám pomáhá omezené vracení času, které musíte dobíjet rozbíjením nepřátel či předmětů. Zase tu je cool gymnastika šplhání, skákání a běhaní po zdech a mezi zdmi.
Level design byl u PoP vždy výborný, nicméně se začal opakovat. Je tu recyklace lokací. To, že navštívíte jedno místo v minulosti a v současnosti, ještě beru. Ale když už tamtudy jdu potřetí, tak se mi to trochu přejídalo. Kvůli tomu, že tentokrát se můžete pohybovat po velkém hradě dosti volně, jsem byl v druhé polovině hry trochu ztracen. I kvůli informaci o odlišném konci jsem chtěl získat všechny bonusové životy. Příběh je takový...no strohý a bez možnosti voleb, jak to u těhle her bývá. Kaileena je pro mě negativní postava, nakonec by mi víc seděl ten druhý, nekanonický, konec. Kde je vlastně Farah? Motivace postav byla prostě podivná a při poskytnutých informací bych se radši po návratu do minulosti radši pokusil spojit s Shahdee.
Co se týče technických věcí, u hry jsem rozchodil widescreen patch, takže grafika byla na dobré úrovni. Hudba je tvrdá a moc se mi líbilo její využití třeba právě u útěků před Dahakou. Ovládání a kamery mohly být lepší. Když se dostanete do bojového modu a princ vytáhne zbraně, prakticky nejde udělat kotoul a kamera ustrne směrem k nepřátelům. Jelikož boje (i když lépe udělané než v Sands of time) nevyhledávám, tak mě to dost otravovalo a vedlo to k tomu, že jsem mnohdy běžel kam nevidím nebo se zasekl, protože princ nedokázal podlézt. Princ své pozdější hašašínské nástupce nechtěl zklamat a tak i tady občas dělal, co jsem nechtěl. To většinou končilo pověšením se nad okrajem v propasti nebo během po zdi do ní. Bylo to však ještě na snesitelné úrovni poté, co se mi povedlo nabindovat gamepad (viz zajímavosti).
Přes počáteční rozpaky se změnou stylu musím uznat, že tento díl má svoji osobitou tvář a třeba souboje jsou v něm zábavnější než v díle předchozím. Ale vracet se už k němu nebudu, nakonec každou lokaci jsem si užil několikrát:)
Pro: skákání, pasti, vylepšené souboje
Proti: kamera, ovládání, vracení se do lokací