Herní výzva 2019 - Adaptace
Vzpomínám si, že svého času mi Jedi Academy přišlo o něco zábavnější, než Jedi Outcast, a to navzdory tomu, že hlavní příběhová linie je jen takový apendix k předchozímu dílu a hlavní hrdina je oproti Kylovi naprosto nezajímavý (navzdory možnosti si hrdinu definovat podle svého).
Rozehrál jsem Academy po letech znovu v rámci herní výzvy a hra zestárla se ctí. Hlavní příběh hraje sice druhé housle, ale jednotlivé mise, na které vás Kyle a Luke vysílají jsou zábavné a velmi variabilní (jednou sabotujete továrnu zbytku Impéria s Antillesem, aby ji mohla obsadit republika, příště zachraňujete Huttovi zajatce před Rancorem, nebo hledáte součástky na opravu lodi v poušti, ve které každý Váš pohyb vydráždí písečného červa). Je škoda, že oproti misím jsou příběhové části trochu bez nápadu, striktně lineární, a někdy i poněkud zdlouhavé.
Jediný aspekt, který z mého pohledu nezestárl nejlépe, je souboj se světelným mečem, paradoxně jedna z mechanik, která mě kdysi bavila nejvíc. Už od Jedi Outcast se totiž série přiklonila žánrově směrem k lineární akční adventuře. U Jedi Academy je tento posun ještě výraznější a tradiční FPS pasáže tu prakticky nenajdete (snad vyjma mise, kdy přijdete o svůj meč). Souboji s mečem ale něco chybí, a teprve krátce před koncem hry mi došlo co. Nemáte možnost aktivního bloku. Ano, v roce 2003 nebyla taková mechanika běžná, ale dnes bych ji docela uvítal. Nejde o to, aby byla hra jednoduší, ale bez této možnosti jsem neměl pocit, že bych souboje skutečně ovládal. Souboje na meče jsem proto hrál spíš taktičtěji, a nepřítele pomalu porcoval (v kombinaci se silou); je to sice zábavné, ale pomalejší, a nemá to ten potřebný filmový feeling. Jenže vrhnout se po hlavě na protivníka není řešení. Jaden se brání útokům automaticky, ale i tak často skončí na zemi, ani nevíte jak. Ke konci je soubojů na meče opravdu (ale opravdu) hodně, a závěr hry je díky tomu místy až k uzoufání zdlouhavý. Někdy bylo proto nejrychlejší (a nejzábavnější) pomocí force grip odhodit nepřítele do propasti, a nepárat se s ním.
I tak mě po letech Academy opravdu bavila. Možná až překvapivě, protože jsem měl trochu obavu z „růžových brýlí“. Academy je nicméně výborně hratelná i dnes, a to i přes nemožnost souboje se světelnými meči (což byl pro mě ve své době největší tahák hry) více aktivně ovlivňovat.
Vzpomínám si, že svého času mi Jedi Academy přišlo o něco zábavnější, než Jedi Outcast, a to navzdory tomu, že hlavní příběhová linie je jen takový apendix k předchozímu dílu a hlavní hrdina je oproti Kylovi naprosto nezajímavý (navzdory možnosti si hrdinu definovat podle svého).
Rozehrál jsem Academy po letech znovu v rámci herní výzvy a hra zestárla se ctí. Hlavní příběh hraje sice druhé housle, ale jednotlivé mise, na které vás Kyle a Luke vysílají jsou zábavné a velmi variabilní (jednou sabotujete továrnu zbytku Impéria s Antillesem, aby ji mohla obsadit republika, příště zachraňujete Huttovi zajatce před Rancorem, nebo hledáte součástky na opravu lodi v poušti, ve které každý Váš pohyb vydráždí písečného červa). Je škoda, že oproti misím jsou příběhové části trochu bez nápadu, striktně lineární, a někdy i poněkud zdlouhavé.
Jediný aspekt, který z mého pohledu nezestárl nejlépe, je souboj se světelným mečem, paradoxně jedna z mechanik, která mě kdysi bavila nejvíc. Už od Jedi Outcast se totiž série přiklonila žánrově směrem k lineární akční adventuře. U Jedi Academy je tento posun ještě výraznější a tradiční FPS pasáže tu prakticky nenajdete (snad vyjma mise, kdy přijdete o svůj meč). Souboji s mečem ale něco chybí, a teprve krátce před koncem hry mi došlo co. Nemáte možnost aktivního bloku. Ano, v roce 2003 nebyla taková mechanika běžná, ale dnes bych ji docela uvítal. Nejde o to, aby byla hra jednoduší, ale bez této možnosti jsem neměl pocit, že bych souboje skutečně ovládal. Souboje na meče jsem proto hrál spíš taktičtěji, a nepřítele pomalu porcoval (v kombinaci se silou); je to sice zábavné, ale pomalejší, a nemá to ten potřebný filmový feeling. Jenže vrhnout se po hlavě na protivníka není řešení. Jaden se brání útokům automaticky, ale i tak často skončí na zemi, ani nevíte jak. Ke konci je soubojů na meče opravdu (ale opravdu) hodně, a závěr hry je díky tomu místy až k uzoufání zdlouhavý. Někdy bylo proto nejrychlejší (a nejzábavnější) pomocí force grip odhodit nepřítele do propasti, a nepárat se s ním.
I tak mě po letech Academy opravdu bavila. Možná až překvapivě, protože jsem měl trochu obavu z „růžových brýlí“. Academy je nicméně výborně hratelná i dnes, a to i přes nemožnost souboje se světelnými meči (což byl pro mě ve své době největší tahák hry) více aktivně ovlivňovat.
Evil Genius 2: World Domination
Pro: Různorodé mise; možnost tvorby postavy; lehké RPG prkvy; konec za světlou i temnou stranu; souboje se světelnými meči; a samozřejmě hudba.
Proti: Slabý hlavní příběh; nezajímavá hlavní postava; hlavní příběhové mise bez nápadu; zdlouhavější závěr; souboje se světelnými meči (svým způsobem).