I když z marketingu může Catherine působit jako prvoplánová erotická srá... pecka ve stylu místního hitu Wet Beach Pussies, musím vás bohužel zklamat. Anime nahotinek se nedočkáte a namísto toho na vás čeká překvapivě tuhá logická plošinovka, u které namísto jiných orgánů potrápíte především svůj mozek.
Hratelnost sestává ze série plošinovkových úrovní, principiálně podobným například klasickému Sokobanu. Úrovně jsou složeny z kostek, které hlavní hrdina Vincent může přesouvat, šplhat po nich a postupně stoupat výš a výš. Není ale příliš času na rozmyšlenou, jelikož úroveň se hroutí a řady kostek neustálé padají do bezedné propasti. Jako záchrana může ale sloužit funkce přetáčení času, kterou se můžete vrátit o několik tahů zpět a zopakovat už uskutečněné tahy znovu a lépe.
Kostky mohou mít různé vlastnosti, které hra ve svém průběhu neustále představuje nové. Kromě základních kostek se tak budete muset potýkat například s těžkými kostkami, kterými se hýbou pomaleji, křehkými kostkami, které se po dotyku rozpadnou, nebo explodujícími kostkami, které poničí vše kolem sebe. Časem se v úrovních začnou objevovat i ovečky různých typů, nešťastníci postiženi stejnou kletbou jako Vincent, kteří mu různými způsoby překáží v cestě dál. Šoupání bednami se tak díky kombinaci krátkých úrovní a dostatku nápadů dovedně vyhýbá stereotypu až do konce hry. Nepříjemně však může překvapit úroveň obtížnosti. I na střední obtížnost dokáže hra být velmi nemilosrdná, a to především v bossfight úrovních, v nichž situaci kromě obligátních padajících kostek komplikují i útoky nepřátelských bossů. Pokud vás hra zaujala spíše díky svému příběhu, nebojte se snížit obtížnost až na nejnižší úroveň.
Jak už zmiňuje popis, příběh hry se točí kolem ajťáka Vincenta a jeho milostných a nadpřirozených pletek s dvěma slečnami podobného jména. Příběh na vyšší úroveň pozvedávají především dobře napsané postavy, do jejichž trablů se lze snadno vžít. Tomu přidává i výborný anglický dabing v čele s ostřílenými dabingovými veterány Troyem Bakerem a Laurou Bailey v hlavních rolích. Scénář je sám o sobě kapku předvídatelný a místy i těžkopádný (tvůrci například považovali za nutné hráčům vysvětlit, že hádanky vlastně mají sloužit jako metafory), ale na herní poměry je rozhodně nadprůměrný a díky osmi různým koncům nabízí i slušnou motivaci k opětovnému hraní. Do hry zasahuje i jistý role-playing prvek, jelikož v rozhovorech můžete vybírat z dialogových možností, kterými se Vincent přiklání k “řádu” či “chaosu” a jeho rozhodnutí tak částečně ovlivňují jeho vnitřní monology.
Překvapivě dobře Catherine zestárla, co se týče audiovizuálu. Využívá podobné anime stylizace, jako Persona 5, která se o postarala o to, aby hra na rozdíl od všemožných podobně starých kvazirealistických akcí odolala zubu času. Anime cutscénám by slušelo vyšší rozlišení, i tak ale stále vypadají dobře. Za zmínku stojí i výborný soundtrack od autora hudby k většině dílů Persony, Šojiho Megury, využívající prvků jazzu, klasické hudby, orchestrálních kompozic a vzácně i rapu. Zní to jako zvláštní mix? Z předchozích řádků by mělo být jasné, že pokud to v nějaké hře může fungovat, bude to právě Catherine.
Catherine je i osm let po vydání zábavnou a originální hrou, která v sobě zručně kombinuje dva zdánlivě neslučitelné žánry. Překvapivě to ale funguje na jedničku, obě části působí rovnocenně a spolu s netypickou příběhovou tématikou dávají dohromady unikátní titul, který nemá příliš alternativ. Pokud však máte po ruce PlayStation 4, uvažujte spíš o tom, že byste si namísto trochu jalového PC portu zahráli vylepšený remake Catherine: Full Body.
Hratelnost sestává ze série plošinovkových úrovní, principiálně podobným například klasickému Sokobanu. Úrovně jsou složeny z kostek, které hlavní hrdina Vincent může přesouvat, šplhat po nich a postupně stoupat výš a výš. Není ale příliš času na rozmyšlenou, jelikož úroveň se hroutí a řady kostek neustálé padají do bezedné propasti. Jako záchrana může ale sloužit funkce přetáčení času, kterou se můžete vrátit o několik tahů zpět a zopakovat už uskutečněné tahy znovu a lépe.
Kostky mohou mít různé vlastnosti, které hra ve svém průběhu neustále představuje nové. Kromě základních kostek se tak budete muset potýkat například s těžkými kostkami, kterými se hýbou pomaleji, křehkými kostkami, které se po dotyku rozpadnou, nebo explodujícími kostkami, které poničí vše kolem sebe. Časem se v úrovních začnou objevovat i ovečky různých typů, nešťastníci postiženi stejnou kletbou jako Vincent, kteří mu různými způsoby překáží v cestě dál. Šoupání bednami se tak díky kombinaci krátkých úrovní a dostatku nápadů dovedně vyhýbá stereotypu až do konce hry. Nepříjemně však může překvapit úroveň obtížnosti. I na střední obtížnost dokáže hra být velmi nemilosrdná, a to především v bossfight úrovních, v nichž situaci kromě obligátních padajících kostek komplikují i útoky nepřátelských bossů. Pokud vás hra zaujala spíše díky svému příběhu, nebojte se snížit obtížnost až na nejnižší úroveň.
Jak už zmiňuje popis, příběh hry se točí kolem ajťáka Vincenta a jeho milostných a nadpřirozených pletek s dvěma slečnami podobného jména. Příběh na vyšší úroveň pozvedávají především dobře napsané postavy, do jejichž trablů se lze snadno vžít. Tomu přidává i výborný anglický dabing v čele s ostřílenými dabingovými veterány Troyem Bakerem a Laurou Bailey v hlavních rolích. Scénář je sám o sobě kapku předvídatelný a místy i těžkopádný (tvůrci například považovali za nutné hráčům vysvětlit, že hádanky vlastně mají sloužit jako metafory), ale na herní poměry je rozhodně nadprůměrný a díky osmi různým koncům nabízí i slušnou motivaci k opětovnému hraní. Do hry zasahuje i jistý role-playing prvek, jelikož v rozhovorech můžete vybírat z dialogových možností, kterými se Vincent přiklání k “řádu” či “chaosu” a jeho rozhodnutí tak částečně ovlivňují jeho vnitřní monology.
Překvapivě dobře Catherine zestárla, co se týče audiovizuálu. Využívá podobné anime stylizace, jako Persona 5, která se o postarala o to, aby hra na rozdíl od všemožných podobně starých kvazirealistických akcí odolala zubu času. Anime cutscénám by slušelo vyšší rozlišení, i tak ale stále vypadají dobře. Za zmínku stojí i výborný soundtrack od autora hudby k většině dílů Persony, Šojiho Megury, využívající prvků jazzu, klasické hudby, orchestrálních kompozic a vzácně i rapu. Zní to jako zvláštní mix? Z předchozích řádků by mělo být jasné, že pokud to v nějaké hře může fungovat, bude to právě Catherine.
Catherine je i osm let po vydání zábavnou a originální hrou, která v sobě zručně kombinuje dva zdánlivě neslučitelné žánry. Překvapivě to ale funguje na jedničku, obě části působí rovnocenně a spolu s netypickou příběhovou tématikou dávají dohromady unikátní titul, který nemá příliš alternativ. Pokud však máte po ruce PlayStation 4, uvažujte spíš o tom, že byste si namísto trochu jalového PC portu zahráli vylepšený remake Catherine: Full Body.
