Mám rád plošinovky, defakto jsem na nich vyrostl a je to vášeň, která mě neopouští ani po letech. Když se prvně objevil Ori, bylo to jak blesk z čistého nebe.
Je hrozná škoda, že se v poslední době musí opravdu hledat dobrá plošinovka, většinou spíš člověk narazí na remeky starších her nebo to co bývalo dobrou plošinovkou dostane fakt odpornej 3D kabátek. Už mě trochu opouštěla naděje, že jdou plošinovky dělat nejen pěkné, ale i funkční, hratelné.
Ve skutečnosti jsem Oriho dohrál dvakrát, v základní verzi a pak v té definitivní, která toho sice nepřinesla kdo ví kolik, ale i to málo mi vykouzlilo úsměv na tváři. Dvě nové lokace, pár nových dialogů, nějaké nové schopnosti a i když člověk hraje tu samou hru znovu i to málo postačí aby se cítil, že to probíhá poprvé. Ten nával vášní, který člověk za těch pár hodiny než hrou proběhne od začátku do konce je fantastickej. Sotva vás to na začátku rozbrečí, jste za chvilku nas...štvaní, že něco nejde. Tři oblasti mapy zastupující různé elementy mají každá svá specifika a herní styl se zásadně liší pro každou. Jak se postupně Orimu odemykají schopnosti, je značně cítit i vývoj herního stylu a tlak na přizpůsobení se stále zapeklitějším situacím je o to citelnější. Prakticky žádné tlačítko na ovladači není nevyužito a v místy fakt hektických situacích to člověka dokáže pekelně potrápit. Ale i přes veškeré utrpení, zmar a bezmoc, chce člověk vědět víc, vidět víc, dokázat víc a hlavně tomu zatracenému sirotkovi pomoct vyřešit problém v umírajícím lese. Sakra, vždyť bez tebe to nezvládne.
Přesně takhle bych si přál, aby se plošinovky vyvíjeli. Silný příběh, podpořený famózním soundtrackem a fantastickou hratelností, která není postavená na nesmyslném chování plošinek jako spíše dostáním člověka pod tlak, jemuž prostě nezbude než se uklidnit a zkusit to znovu a lépe. A že to zkusí hodněkrát. První průchod jsem měl asi na 800 smrtí, druhý jsem srazil pod 400, šlo by to jistě lépe, ale hlavní proč jsem si Oriho zahrál znovu, byla chuť užít si a zahrát dobrou hru, ne trhat osobní rekordy, i když teda jsem ho trhnul, smiley face.
Už aby byla venku dvojka, hymlhergot.
Je hrozná škoda, že se v poslední době musí opravdu hledat dobrá plošinovka, většinou spíš člověk narazí na remeky starších her nebo to co bývalo dobrou plošinovkou dostane fakt odpornej 3D kabátek. Už mě trochu opouštěla naděje, že jdou plošinovky dělat nejen pěkné, ale i funkční, hratelné.
Ve skutečnosti jsem Oriho dohrál dvakrát, v základní verzi a pak v té definitivní, která toho sice nepřinesla kdo ví kolik, ale i to málo mi vykouzlilo úsměv na tváři. Dvě nové lokace, pár nových dialogů, nějaké nové schopnosti a i když člověk hraje tu samou hru znovu i to málo postačí aby se cítil, že to probíhá poprvé. Ten nával vášní, který člověk za těch pár hodiny než hrou proběhne od začátku do konce je fantastickej. Sotva vás to na začátku rozbrečí, jste za chvilku nas...štvaní, že něco nejde. Tři oblasti mapy zastupující různé elementy mají každá svá specifika a herní styl se zásadně liší pro každou. Jak se postupně Orimu odemykají schopnosti, je značně cítit i vývoj herního stylu a tlak na přizpůsobení se stále zapeklitějším situacím je o to citelnější. Prakticky žádné tlačítko na ovladači není nevyužito a v místy fakt hektických situacích to člověka dokáže pekelně potrápit. Ale i přes veškeré utrpení, zmar a bezmoc, chce člověk vědět víc, vidět víc, dokázat víc a hlavně tomu zatracenému sirotkovi pomoct vyřešit problém v umírajícím lese. Sakra, vždyť bez tebe to nezvládne.
Přesně takhle bych si přál, aby se plošinovky vyvíjeli. Silný příběh, podpořený famózním soundtrackem a fantastickou hratelností, která není postavená na nesmyslném chování plošinek jako spíše dostáním člověka pod tlak, jemuž prostě nezbude než se uklidnit a zkusit to znovu a lépe. A že to zkusí hodněkrát. První průchod jsem měl asi na 800 smrtí, druhý jsem srazil pod 400, šlo by to jistě lépe, ale hlavní proč jsem si Oriho zahrál znovu, byla chuť užít si a zahrát dobrou hru, ne trhat osobní rekordy, i když teda jsem ho trhnul, smiley face.
Už aby byla venku dvojka, hymlhergot.
Hogwarts Legacy
Pro: Skvělá hratelnost, skvěla hudba, příběh, grafika, obtížnost