K Child of Light mě přitáhla skvělá pohádková hudba, kterou jsem měl nesčetněkrát naposlouchanou ze soundtracku a v samotné hře mi přišla ještě lepší díky zasazení do konkrétních scén. Hned po spuštění hry mě však okamžitě potkal nepříjemný několikaminutový zásek, což se mi snad za herní kariéru ještě nestalo. Špatně se mi orientovalo na mapě a až po dlouhém pátrání po mapě jsem objevil možnost projít zdánlivě neaktivními nebo slepými místy. Na podobné záseky jsem narazil ještě párkrát, spíš jen ale v první třetině hry.

Jednoznačným tahákem hry jsou pseudotahové souboje s časovou osou, akcemi postav na tahy, ale pomoc doprovodné světlušky Ignicula lze využít v reálném čase. Souboje jsou skvělé, jen jsou doslova na každém rohu. Za celou hru jich odehrajete stovky a poměrně rychle omrzí. Po souboji následuje příšerně otravné rozdělování bodů a to obvykle několika postavám zároveň. Ke konci jsem už moc ani nesledoval, kam body přiděluji, protože většinou vylepšujete jen nezajímavé mírné zvýšení atributu. Nakonec doléčení Aurory a na další souboj. Vlastně většinu hry jsem dělal dokola to samé podle zaběhnutého scénáře. Mapa samotná také nepůsobí nějak zvlášť zajímavě. Slouží jen jako přechod od jednoho souboje k druhému bez nějakých zajímavých výzev nebo míst.

Na cestě se k vám přidá do družiny 7 dalších postav, každá s originálním schopnostmi. Škoda jen, že po celou dobu hry mohou být aktivní pouze dvě a ani ke konci hry se počet aktivních postav nezvýší. Přitom souboje by byly pak mnohem zábavnější. Obzvlášť to zamrzí, když víte, že Óengus je typický tank, Rubella healer nebo Finn silný dps.

I tak má ale Child of Light své pohádkové nezaměnitelné kouzlo a přiměla mě hledat hru s podobným typem soubojů, jen snad lepší hratelností.