První setkání s Orim bylo jako blesk z čistého nebe. Mé srdce doslova zaplesalo radostí, když jsem viděl další plošinovku, která vypadá skvěle a prvotní dojmy naznačovali i cosi o skvělé hratelnosti. To co mi však před čtyřmi lety první díl naservíroval bylo těžko popsatelné, v dobrém slova smyslu. Emoční mix, který jsem při hraní zažil mě doslova roztrhal na kusy.

Samotné oznámení, že hra byla úspěšná a tohle malé studio Moon Studios, se pustí do dalšího pokračování mě ani náhodou nenachalo chladným. Ty roky do dalšího pokračování nebrali konce a moje touha zažít další dobrodružství neutuchala.

A konečně je to tady, konečně jsem si zahrál pokračování a úspěšně jej dohrál. Zážitek si troufám tvrdit, že po stránce emoční byl naprosto stejný, jen ten herní je trochu jiný.
Zatím co první díl, byl v mnoha ohledech originální a skutečně zajímavě kombinoval postup hrou, získávání schopností, jejich odemykání, evoluce v tomhle ohledu se dala očekávat, ale míra neoriginality v druhém pokračování, konkrétně v tomto ohledu mě opravdu značně zaskočila.
Nevím kolik zdejších hráčů hrálo Hollow Knight, ale pokud ano, tak i vás muselo nutně profackovat 1:1 použité rozhraní menu, inventáře i principy některých útoků, zbraní a dobíjení života, které se zde náhle objevili. Tady ani nebyla snaha předstírat, že by tomu mohlo být jinak. Celkově změna přístupu v tomhle ohledu měla vliv i na hratelnost, sice nijak výraznou, hra je to stále vyzývavá, ale ta neoriginalita bylo těžké zklamání. Jasně, proč vymýšlet kolo, když to jinde funguje, ale zastihlo mě to nepřipraveného.
V důsledku byl dopad minimální, ale nějak mi to utkvělo.

Co se hry samotné týče, je tu všechno, je toho víc. Kombinace pohybu, útoků a různých dalších úkonů, jsou stále servírovány v hektickém sledu v poměrně povědomých oblastech s povědomým rozložením i vlastnostmi z předchozího dílu, byť některé elementy byly změněny, tak se člověk neubrání pocitu, že to už tu bylo a vyloženě jsem i v některých pasážích vcelku snadno odhadl co mě asi tak čeká. No ale co, minimálně člověk který má za sebou jedničku aspoň nijak zásadně netápe a může se soustředit na ty podstatnější, skvělé věci.

Těmi je bezesporu fakt, že je to krásná hra a téměř každá lokace, je doslova uměleckým dílem, kde se člověk nejej rád toulá, ale i se tam rád vrací, aby dosáhl do míst s novými schopnostmi, kam zprvu nedošel. Trochu zamrzí snad jen modely některých NPC tvorů. Nevím jestli to bylo mým slabším strojem, nebo nějakým kompromisem ze strany vývoje, ale zatím co prostředí a nepřátelé v něm zasazení, jsou uhlazení, hrají přirozenými barvami tomu či onomu biomu, NPC mi místy přišla jako dolepená na poslední chvíli, jako by tam vůbec nepatřila. Nejpatrnější to asi bylo u kartografa.

Hra jako celek je ovšem stále "must have", jen to tentokrát nebude ode mě stovečka, kterou by si to jistě zasloužilo, ale počkám si na zlepšení ve trojce, které doufám, že bude! Drobně pootevřená vrátka této možnosti jsem tuším v malinkatém cliffhangeru postřehl, tak uvidíme. Příběh vás zase rozebere. Budete trpět nejen s hrdinou, za hrdinu, ale i okolní postavy nejsou ploché jako v jiných hrách a i zabití toho nejodpornějšího vás někdy zamrzí, že to tak nemuselo skončit. Ale dost, tohle si musí opravdu zažít každý sám. Skutečně, to stojí za to.