The Moment of Silence je vzhledem ke svému datu vzniku zřejmou a pochopitelnou reakcí na 11. září a především na následné kroky Bushovy administrativy, které znamenaly celkem převrat v ochraně soukromí, vládní kontroly a celkového omezení svobod pod všeomlouvající rouškou vyšší bezpečnosti.
Jako v podstatě všechny dystopie, které se odehrávají v blízké budoucnosti a jež v rámci příběhu odkazují na fiktivní události odehrávající se v budoucnosti ještě bližší, však trpí jistou přehnaností a nedůvěryhodností a při zpětném pohledu i neaktuálností.
Přesto je příběh a svět okolo něho vytvořený jednoznačně největším tahákem i kvalitou, kterou hra nabízí. Je však paradoxní, že přestože hra popisuje něco, čeho se částečně už od 11. září dost obávám, dělá to tak, že výsledkem je něco, co mi prostě nesedí v mnoha směrech a co z toho dělá jednu z těch dystopií, které mě nechávají dost v klidu, což nebývá časté. Přesto je tu dobrých nápadů dost. Co mi nesedí? Umělá inteligence v tak blízké budoucnosti a tak vyspělá, že ovládne svět, aniž by si toho kdokoliv všiml? Naprostá ztráta kolektivní paměti a kritického myšlení, a to i u lidí, co zažili dvacáté století? Jistě, média jsou mocná, vymytí mozků reálné, myšlenka o tom, že, co se nedá nikde přečíst, stane se mýtem, znepokojivá. Kdyby se jednalo o rok 2100, naprosto to přijmu, Ale tady jde o něco, co začalo v podstatě pár let po vydání hry. Představa, že je společnost naprosto totalitní a až na naprosté výjimky si toho nikdo nevšimne, je pro mě v tak blízké budoucnosti v podstatě nepřijatelná a v dystopiích dost netypická (vzpomínám si ještě třeba na základní dystopickou knihu Kallocain, ale ten je od reality tak vzdálen, že jsem to spíše schopen přijmout). Co mi naopak velmi sedlo? Dílčí nápady jako zákaz automobilové dopravy a nahrazení výhradně taxíky, zákaz tištěných a psaných projevů a příkaz výhradně těch elektronických, celková digitalizace ad absurdum nebo idea Lunaru 5 k mírumilovnému přetransformování vzpurných jedinců. Tyhle věci mě potěšily.
Teď ale k tomu horšímu a to je samotná herní realizace. Jak já mám rád point 'n' click adventury, ale tohle bylo čiré utrpení. Nikdy jsem nezažil v tomto žánru nic horšího a rozčaroval mě hned úvod v bytě hlavního hrdiny. Jsou to reálně dva pokoje, ale rozděleny asi na 9 různých částí pod různými úhly, do nichž se velmi obtížně dostává, postava jde často na úplně opačnou stranu, obrazovky se přepínají tuhle z téhle strany, tuhle na druhou stranu. Hráč je naprosto dezorientován a není schopen se dostat tam, kam chce. Není nijak zřejmé, zda další průchod existuje nebo je znemožněn, i přestože trasa dále pokračuje, takže je nutno neustále mačkat tlačítko H pro radu, ale ani to není 100% spolehlivé. Pokud chce hráč otevřít šuplík pod skříní, musí to udělat z obrazovky vzdálenější, pak se přepnout na tu bližší a pokud chce otevřít šuplík druhý, je opět potřeba se vzdálit a kliknout na druhý šuplík. To samé s dveřmi od skříně. A taková je v podstatě celá hra. Někdy je to lepší, někdy je to horší, ale části jako Peterův byt, Peterovo pracoviště, hlavní třída u Peterova baráku, starožitnictví, lokace bazénu na Lunar 5 a především komplex na Aljašce, to jsou naprosté antihighlighty téhle hry a může za to tahle šílenost.
Naopak mě potěšilo občasné rozanimování průchodu z lokace do lokace, které mi připomnělo Atlantis, kde se dělo to stejné. Hned jsem věděl, odkud jdu a kam směřuji. Škoda, že těchto průchodů je v celé hře jen asi deset.
Moc se mi nelíbil zvuk. Zvukových efektů je tu velmi málo, hra je často zvukově hodně strohá a někdy naopak hrozně otravná, takže jsem si neustále hrál s hlasitostí.
Grafika vypadá jako FPS z roku 2002 s tím, že tu chybí volný pohyb, který FPS mají. Okolní prostředí je ještě často fajn, ale postavy včetně té hlavní jsou dost ošklivé.
Rozhovory trpí klasickým neduhem ptaní se na úplně všechno, co je možné, což mi zas až tak nevadí, ale fascinuje mě, že i v momentě, kdy se nějaká postava na něco ptá hlavního hrdiny, tak ten jí odpoví, je nějaká reakce a záhy může odpovědět na tu stejnou otázku úplně opačně, je nějaká reakce a takhle pořád dokola a je to úplně jedno. Všechny možnosti v rozhovorech zůstávají neustále přítomny. Tohle rozhodně nepomáhá uvěřitelnosti fikčního světa. Co je ovšem dobré, jsou samotné dialogy, kterých je možná až zbytečně mnoho, ale jsou napsány dobře a celkem mě zajímaly. Za ten nejpodnětnější považuji rozhovor s majitelem starožitnictví, který je podle mě zcela stěžejní a zásadním bodem celé hry.
Herní prostředí je pochopitelně úplně mrtvé a postavy mají 1 až 2 místa, kde se vyskytují celou hru.
Četl jsem v diskusi chválu na charakter hlavního hrdiny a že konečně někdo, s kým je možnost se nějak ztotožnit. No já s tím měl zrovna celkem problém, protože jsem už dlouho nehrál za někoho s takovou absencí fištrónu. Jednak mu trvá opravdu dlouho, než mu dojde, o co vlastně jde jako celek, ale třeba i po prvních dvou větách jeho nové přítelkyně mi bylo úplně jasné, co je zač, ale hráč se to má dozvědět s velkou pompou až na samotném konci hry? I přestože po přečtení deníku a cestě na Lunar 5 to muselo dojít opravdu už úplně všem? Nebo se pletu? Tohle je taky jediné nějaké odhalení, které v té hře je, jinak je to naprosto bez překvapení, a tohle jediné překvapení fakt vůbec nefunguje.
Hra střídá jednoduché části s bezproblémovým průchodem s těmi, které jsou na palici a jsou to ty 2 rébusy, které souvisí s deníkem a přestože jsem přesně věděl, že mám tu konkrétní část deníku použít, bylo mi to naprosto k ničemu. Asi jsem hloupý, ale to, co jsem provedl na konci hry s těmi parabolami, jsem vlastně doteď moc nepochopil a netuším, jak jsem na to měl přijít, krom pokusu a omylu.
The Moment of Silence je pro mě silně rozpačitá věc, ačkoliv jsem obrovským fanouškem tohoto literárního žánru (mám ho opravdu nejradši ze všech), ale možná právě proto. Hra je udělána tak, že mi bylo silně nepříjemné ji hrát a táhl mě vlastně pouze příběh a vyobrazený svět. Poslední kapkou pak pro mě byl ten nejlacinější poslední záběr, který mohl autory napadnout. Škoda.
Jako v podstatě všechny dystopie, které se odehrávají v blízké budoucnosti a jež v rámci příběhu odkazují na fiktivní události odehrávající se v budoucnosti ještě bližší, však trpí jistou přehnaností a nedůvěryhodností a při zpětném pohledu i neaktuálností.
Přesto je příběh a svět okolo něho vytvořený jednoznačně největším tahákem i kvalitou, kterou hra nabízí. Je však paradoxní, že přestože hra popisuje něco, čeho se částečně už od 11. září dost obávám, dělá to tak, že výsledkem je něco, co mi prostě nesedí v mnoha směrech a co z toho dělá jednu z těch dystopií, které mě nechávají dost v klidu, což nebývá časté. Přesto je tu dobrých nápadů dost. Co mi nesedí? Umělá inteligence v tak blízké budoucnosti a tak vyspělá, že ovládne svět, aniž by si toho kdokoliv všiml? Naprostá ztráta kolektivní paměti a kritického myšlení, a to i u lidí, co zažili dvacáté století? Jistě, média jsou mocná, vymytí mozků reálné, myšlenka o tom, že, co se nedá nikde přečíst, stane se mýtem, znepokojivá. Kdyby se jednalo o rok 2100, naprosto to přijmu, Ale tady jde o něco, co začalo v podstatě pár let po vydání hry. Představa, že je společnost naprosto totalitní a až na naprosté výjimky si toho nikdo nevšimne, je pro mě v tak blízké budoucnosti v podstatě nepřijatelná a v dystopiích dost netypická (vzpomínám si ještě třeba na základní dystopickou knihu Kallocain, ale ten je od reality tak vzdálen, že jsem to spíše schopen přijmout). Co mi naopak velmi sedlo? Dílčí nápady jako zákaz automobilové dopravy a nahrazení výhradně taxíky, zákaz tištěných a psaných projevů a příkaz výhradně těch elektronických, celková digitalizace ad absurdum nebo idea Lunaru 5 k mírumilovnému přetransformování vzpurných jedinců. Tyhle věci mě potěšily.
Teď ale k tomu horšímu a to je samotná herní realizace. Jak já mám rád point 'n' click adventury, ale tohle bylo čiré utrpení. Nikdy jsem nezažil v tomto žánru nic horšího a rozčaroval mě hned úvod v bytě hlavního hrdiny. Jsou to reálně dva pokoje, ale rozděleny asi na 9 různých částí pod různými úhly, do nichž se velmi obtížně dostává, postava jde často na úplně opačnou stranu, obrazovky se přepínají tuhle z téhle strany, tuhle na druhou stranu. Hráč je naprosto dezorientován a není schopen se dostat tam, kam chce. Není nijak zřejmé, zda další průchod existuje nebo je znemožněn, i přestože trasa dále pokračuje, takže je nutno neustále mačkat tlačítko H pro radu, ale ani to není 100% spolehlivé. Pokud chce hráč otevřít šuplík pod skříní, musí to udělat z obrazovky vzdálenější, pak se přepnout na tu bližší a pokud chce otevřít šuplík druhý, je opět potřeba se vzdálit a kliknout na druhý šuplík. To samé s dveřmi od skříně. A taková je v podstatě celá hra. Někdy je to lepší, někdy je to horší, ale části jako Peterův byt, Peterovo pracoviště, hlavní třída u Peterova baráku, starožitnictví, lokace bazénu na Lunar 5 a především komplex na Aljašce, to jsou naprosté antihighlighty téhle hry a může za to tahle šílenost.
Naopak mě potěšilo občasné rozanimování průchodu z lokace do lokace, které mi připomnělo Atlantis, kde se dělo to stejné. Hned jsem věděl, odkud jdu a kam směřuji. Škoda, že těchto průchodů je v celé hře jen asi deset.
Moc se mi nelíbil zvuk. Zvukových efektů je tu velmi málo, hra je často zvukově hodně strohá a někdy naopak hrozně otravná, takže jsem si neustále hrál s hlasitostí.
Grafika vypadá jako FPS z roku 2002 s tím, že tu chybí volný pohyb, který FPS mají. Okolní prostředí je ještě často fajn, ale postavy včetně té hlavní jsou dost ošklivé.
Rozhovory trpí klasickým neduhem ptaní se na úplně všechno, co je možné, což mi zas až tak nevadí, ale fascinuje mě, že i v momentě, kdy se nějaká postava na něco ptá hlavního hrdiny, tak ten jí odpoví, je nějaká reakce a záhy může odpovědět na tu stejnou otázku úplně opačně, je nějaká reakce a takhle pořád dokola a je to úplně jedno. Všechny možnosti v rozhovorech zůstávají neustále přítomny. Tohle rozhodně nepomáhá uvěřitelnosti fikčního světa. Co je ovšem dobré, jsou samotné dialogy, kterých je možná až zbytečně mnoho, ale jsou napsány dobře a celkem mě zajímaly. Za ten nejpodnětnější považuji rozhovor s majitelem starožitnictví, který je podle mě zcela stěžejní a zásadním bodem celé hry.
Herní prostředí je pochopitelně úplně mrtvé a postavy mají 1 až 2 místa, kde se vyskytují celou hru.
Četl jsem v diskusi chválu na charakter hlavního hrdiny a že konečně někdo, s kým je možnost se nějak ztotožnit. No já s tím měl zrovna celkem problém, protože jsem už dlouho nehrál za někoho s takovou absencí fištrónu. Jednak mu trvá opravdu dlouho, než mu dojde, o co vlastně jde jako celek, ale třeba i po prvních dvou větách jeho nové přítelkyně mi bylo úplně jasné, co je zač, ale hráč se to má dozvědět s velkou pompou až na samotném konci hry? I přestože po přečtení deníku a cestě na Lunar 5 to muselo dojít opravdu už úplně všem? Nebo se pletu? Tohle je taky jediné nějaké odhalení, které v té hře je, jinak je to naprosto bez překvapení, a tohle jediné překvapení fakt vůbec nefunguje.
Hra střídá jednoduché části s bezproblémovým průchodem s těmi, které jsou na palici a jsou to ty 2 rébusy, které souvisí s deníkem a přestože jsem přesně věděl, že mám tu konkrétní část deníku použít, bylo mi to naprosto k ničemu. Asi jsem hloupý, ale to, co jsem provedl na konci hry s těmi parabolami, jsem vlastně doteď moc nepochopil a netuším, jak jsem na to měl přijít, krom pokusu a omylu.
The Moment of Silence je pro mě silně rozpačitá věc, ačkoliv jsem obrovským fanouškem tohoto literárního žánru (mám ho opravdu nejradši ze všech), ale možná právě proto. Hra je udělána tak, že mi bylo silně nepříjemné ji hrát a táhl mě vlastně pouze příběh a vyobrazený svět. Poslední kapkou pak pro mě byl ten nejlacinější poslední záběr, který mohl autory napadnout. Škoda.
Gobliins 2: The Prince Buffoon