VRAŽDA. ZÁHADA. MAHJONG!

Yakuza je jedna z těch her, kterou dostatečně přesně k žádné jiné hře přirovnat nedokážu, takže kecám - není to jedna z těch her. Je to naprostej unikát, který mnohočetně oslavuje hry jako médium, přičemž se vlastně hraje docela dost blbě. Po bajvoko stovce odehraných hodin jsem ani vzdáleným omylem z třetího kolena neudělal a neviděl vše, co hra nabízí, ale bohatě mi to stačilo. Zároveň toho ale zřejmě nebylo dostatek na to, abych byl schopnej tu hru nějak pochopitelně a uchopitelně, alespoň trošku výstižně, popsat. A to už je to přitom pár tejdnů, co jsem shlédnul závěrečné titulky (které trvají nějakých 11 minut, ale spolu s filmečky před i po to dá dobrou hoďku), takže se nemůžu vymluvit ani na až moc čerstvé dojmy...

Tož asi takhle - K Yakuze je třeba přistupovat jako ke dvěma hrám, resp. jedné hlavní hře, která ovšem navíc obsahuje humornou rodinnou selekci zábavných hříček. A ani nevím, jestli té hlavní části opravdu říkat 'hlavní', když ta sama o sobě zadá na něco málo přes 20 hodin. V rámci této části sledujeme vrchovatě seriózní kriminální drama, a souběžně zdaleka nejlépe napsaný mafiánský příběh, jaký jsem ve hře kdy zažil (horoucně tuto hru přeju všem, kteří dodnes považují první či druhou Mafii za scénáristický skvost; i já sám už mám dlouhodobě vykročeno k snížení ze sta procent zdejšího osobního hodnocení >_> ). A není to ani tak moc o nějakých dějových zvratech, jako hlavně o těch neuvěřitelně vykreslených postavách. Zdejší hlavní příběh je čistých 11/10, no questions asked, a už jen kvůli němu by si tuto hru měl každý hráč povinně přidat do hledáčku.

Mimo hlavní příběh zde ovšem existuje ta skutečná alfa a omega hry, a sice všechen ten magorskej maglajz vedlejších pičičáren ad absurdum. Už jen v prvotních uvítacích hodinách si střihnete karaoke, akční puzzle tančení, baseball (jehož mechaniky jsem doteď nepobral), autenticky působící arkádovky, ad. A co je důležitější, zároveň velmi brzy ochutíte zdejší side questy, které byly evidentně koncipovány pro ten co nejpropastnější kontrast mezi nimi a tím hlavním questem. Každá nová vedlejší mise předhání tu poslední v čiré demenci, která se ovšem zaplaťsatan v tomto provedení většinově hladce překládá do neskutečné zábavnosti, a v konečném důsledku je tato hra tedy nejen tou nejlepší herní gangsterkou mého života, ale taky je to dost možná ta nejvtipnější věc, jakou jsem kdy hrál.

Tak jaktože ve finále 'pouhých' 80%? Anžto všechno krásné se někde někdy nějak prostě zákonitě musí zesrat, a v případě této hry a mých rukou to byly souboje. Ty si udržely nějaký ten mikroskopický čmuch napínavé švandy po dobu zhruba první kapitoly, od toho bodu dál - tedy drtivou většinu odehraného času - už pro mne ovšem každý jednotlivý souboj byl menším či větším utrpením. Ovládání mi přišlo mimořádně imbecilní, kinesteticky mi zas celej ten souboják přišel mimořádně neintuitivní, nepříjemně tempovaný, a po pár prvních hodinkách i vyloženě nudný. Většina bossů tyto negativní pocity uměla lehce narušit, ale opravdu jen lehce; v mechanické podstatě jsem beztak dělal furt to isté dokola, ipso facto eeeh. Krom soubojů mi zprvu docela ležela v žaludku i ta skutečnost, že se tu střídá hned celá hrst storytellingových metod, ale u toho už naštěstí proběhl ten starej dobrej proces *to je divný -> už jsem si zvykl, nevadí mi to -> totálně to miluju*. Nicméně vstupní bariéře to rozhodně jen přidává, a bariéra je to masivní, alespoň pro někoho nezvyklého na podobné hry. A jelikož, jak jsem avizoval na začátku, si nejsem vědom existence čehokoliv podobného, tak jste asi všici v pejči.

Takže tak, je to...Yakuza. Rozhodně nezapomenutelný, rozhodně zážitek. A mám nutkání se zakousnout do dalších dílů, ale ještě větší nutkání mám jen někde na jůtubech shlédnout sestřih jejich hlavních příběhů, protože představa, že se dalších několik stovek hodin seru s těmi stejnými souboji, mi rozhodně nedělá dobře na žluč.