Bloodmoon jsem si užil z celého Morrowindu nejvíc, a to i přesto, že jsem měl už vytuněnou postavu se všemi nejlepšími předměty, skilly, a tak vůbec nešlo o žádné vylepšování.
Moc se mi ale líbil nový svět, který je úplně jiný, než v celém předchozím Morrowindu (něco jako sever Evropy, ale s hodně rychlými podnebnými změnami). Příjemně malý ostrov, jehož přejití zabere cca 5-10 minut. Vyobrazený svět působí mnohem reálněji. Na Vanderfellu jsem kritizoval, že úplně chybí rovná plocha, furt to byly kopečky dolů a nahoru a působilo to divně, jakoby byl celý svět jakousi zmenšeninou. Tady je to úplně v pořádku.
Celý drobný svět působí soudržně a je hezké si číst o vzájemných vztazích mezi různými skupinami seveřanů a i jejich postojích k císařským občanům a obráceně.
Jsou tu dvě hlavní dějové linie, z nichž jedna je dobrovolná, ale bavily mě moc obě a má to spád. Bohužel u obou dvou mě potkal fatální bug, který mi znemožnil dohrání, čili muselo proběhnout již mnohokráte ozkoušené hrabání se v konzolových příkazech. To vyřešilo problém s hlavní dějovou linkou, bohužel problém na konci té vedlejší mi znemožnil postavení mého panství. Škoda. Prošel jsem si i valnou většinou vedlejších questů a zvlášť ty, co souvisí s osadou Thirsk, by neměly hráči uniknout.
Vůbec se tu nevyskytuje zasekávání o postavy v úzkých prostorách, protože samy jednak lépe uhýbají, i se jimi dá lépe proskočit. Taky se mi povedlo potlačit svou obsesi se sbíráním čehokoliv, co má větší hodnotu, než 1000 zlaťáků a zcela zbytečným prodáváním, což mi v původní hře zabralo až nezdravě velkou část herní doby. Částečně i proto, že tu moc není komu co prodávat a do Vanderfellu se mi kvůli tomu nechtělo.
Obtížnost protivníků je oproti základní hře úplně někde jinde a nájezdy těch skřetů na prasatech mě konečně naučily využívat lektvary zdraví. Počet zvířátek na ostrově je ale přecijen poněkud přemrštěný, což by až tak nevadilo, kdyby se nerespawnovaly prakticky okamžitě, takže pocit z vyčištěného ostrova opravdu nehrozí.
Bylo to tak pro mě moc příjemné rozloučení se hrou, se kterou jsem strávil s přestávkami intenzivní půlrok, Bloodmoon jsem projel fakt šmahem za pár dnů, ale i tak to bylo několik desítek hodin, počítadlo se mi zastavilo celkově i s původní hrou na 200 hodinách, a tolik jsem určitě v posledních 15 letech žádné hře nevěnoval. Jsem zvědav, jestli mi to něco někdy překoná.
Moc se mi ale líbil nový svět, který je úplně jiný, než v celém předchozím Morrowindu (něco jako sever Evropy, ale s hodně rychlými podnebnými změnami). Příjemně malý ostrov, jehož přejití zabere cca 5-10 minut. Vyobrazený svět působí mnohem reálněji. Na Vanderfellu jsem kritizoval, že úplně chybí rovná plocha, furt to byly kopečky dolů a nahoru a působilo to divně, jakoby byl celý svět jakousi zmenšeninou. Tady je to úplně v pořádku.
Celý drobný svět působí soudržně a je hezké si číst o vzájemných vztazích mezi různými skupinami seveřanů a i jejich postojích k císařským občanům a obráceně.
Jsou tu dvě hlavní dějové linie, z nichž jedna je dobrovolná, ale bavily mě moc obě a má to spád. Bohužel u obou dvou mě potkal fatální bug, který mi znemožnil dohrání, čili muselo proběhnout již mnohokráte ozkoušené hrabání se v konzolových příkazech. To vyřešilo problém s hlavní dějovou linkou, bohužel problém na konci té vedlejší mi znemožnil postavení mého panství. Škoda. Prošel jsem si i valnou většinou vedlejších questů a zvlášť ty, co souvisí s osadou Thirsk, by neměly hráči uniknout.
Vůbec se tu nevyskytuje zasekávání o postavy v úzkých prostorách, protože samy jednak lépe uhýbají, i se jimi dá lépe proskočit. Taky se mi povedlo potlačit svou obsesi se sbíráním čehokoliv, co má větší hodnotu, než 1000 zlaťáků a zcela zbytečným prodáváním, což mi v původní hře zabralo až nezdravě velkou část herní doby. Částečně i proto, že tu moc není komu co prodávat a do Vanderfellu se mi kvůli tomu nechtělo.
Obtížnost protivníků je oproti základní hře úplně někde jinde a nájezdy těch skřetů na prasatech mě konečně naučily využívat lektvary zdraví. Počet zvířátek na ostrově je ale přecijen poněkud přemrštěný, což by až tak nevadilo, kdyby se nerespawnovaly prakticky okamžitě, takže pocit z vyčištěného ostrova opravdu nehrozí.
Bylo to tak pro mě moc příjemné rozloučení se hrou, se kterou jsem strávil s přestávkami intenzivní půlrok, Bloodmoon jsem projel fakt šmahem za pár dnů, ale i tak to bylo několik desítek hodin, počítadlo se mi zastavilo celkově i s původní hrou na 200 hodinách, a tolik jsem určitě v posledních 15 letech žádné hře nevěnoval. Jsem zvědav, jestli mi to něco někdy překoná.
Silent Hill