Herní výzva 2021 - Minihraní
Yakuza je výborná série, která klade důraz na velmi dramatický příběh plný převratů a akce. Zároveň na soubojový systém alá beat them all, ulítlé side questy plné humoru a mraky, mraky vedlejších aktivit a miniher. Původně jsem chtěl hru zařadit do kategorie „Remaster“ v rámci letošní herní výzvy, ale úplně ukázkovému případu 4. kategorie na HC, to udělat nemohu.
Hra vás zaujme velmi promyšleným příběhem, kde se objevuje velké množství postav a jejich orientace v nich může být místy lehce složitá, což je možná umocněno samotnými japonskými jmény. Je zde plno příběhových obratů, napětí, emocí a hlavně akce. Vlastně je to takový japonský blockbuster, ale funguje skvěle, mě si hra udržela v plné pozornosti po celou dobu a absolutně mi vyhovovalo roztříštěné tempo, kdy jsem šel pár hodin po příběhu, pak si to zpestřil několik ulítlými side questy a do toho se zabil třeba na 2 hodiny na baseballu a nakonec si dal něco velkého k večeři.
Na téhle série je hrozně zajímavé, jak funguje samotná mapa a svět. Svým způsobem vypadá jako Potěmkinova vesnice, kdy interakce zdaleka nedosahuje kvalit těch největších RPG, ale zároveň město působí hrozně živě, v podstatě na každém kroku se něco děje a něco můžete dělat, zažít, někoho zmlátit, něco vidět či se někde najíst. Tvůrci maximálně využili místo, které měli a poměrně dost malou mapu naplnili contentem až k prasknutí. Tudíž jsem se opravdu dokázal vcítit do toho, že ve městě skutečně jsem a užívám si jeho (ne)pohostinnost.
Samotné souboje jsou velmi zábavné, ze začátku se budete učit, vychytávat, vylepšovat ve stromu schopností a na konci se z vás stane tank a mistr bojových umění. Je to takový paradox, že z první bossem jsem měl zdaleka největší problémy a závěrečnou sekvenci boss fightů jsem dal s prstem v nose. Ale nemohu říct, že by mě souboják v průběhu hraní přestal bavit, je zde plno animací, které vám každý souboj zpestří, proto doporučuji v každém souboji zkoušet nové cesty a možnosti.
Největší sílu hry vidím v tom, jak se na jednu stranu snaží o velmi vážný, dramatický a emocionální hlavní příběh, ale na druhou stranu jde až na hranu absolutní parodie a humoru v rámci vedlejších příběhů. To je něco, co mi naprosto vyhovuje. Nicméně místy mi přišlo, že se způsob, jakým jsou psané vedlejší questy, začíná objevovat i v rámci hlavního příběhu, ale byla to jen tako mžikovka, že s finálním výsledkem jsem spokojen. Ale je pravda, že těch plot twistů na konci už bylo trochu moc a chvíli jsem se obával, jestli neskončím v nějaké smyčce…
Teď to, proč jsem tuto hru zařadil právě do 4. kategorie „Minihraní“. Tahle hra je totiž ukázkový příklad pro tuto kategorie. Máte tady obrovské množství různých miniher, vedlejších aktivit, ale i minipříběhů. Můžete hrát golf, baseball, řídit „developerský“ projekt, řídit kabaret, hrát staré SEGA hry, fotit modelky, jít na karaoke, hrát mahjong a spoustu dalších japonských her. A nebo se jen kochat tím, jaká je japonská a asijská kuchyně či objevovat nové značky Whisky (mě osobně tohle dovedlo k tomu, že si chci jednu ze hry pořídit). Určitě jsem na spoustu aktivit zapomněl, jen jsem chtěl nastínit, že tu je desítky a desítky hodin, kdy se můžete věnovat i hrám v samotné hře, prostě si užít minihrání!
Ještě bych dodal, že samotné minihry jsou velmi dobře zpracované, v podstatě se nenarazil na žádnou, která by mě vůbec nebavila a spousta z nich jsou i velkou výzvu, aby se je hráč pořádně naučil. Nejvíc nervů proteklo právě v minihrách. Ostatně si zkuste takový Street Fighter na těžší obtížnost nebo golf či baseball na nejtěžší obtížnost. Či vůbec pochopit pravidla Mahjongu, přeji spoustu vynervovaných hodin.
Celkově hodnotím Yakuzu Kiwami 2 jako lepší než Kiwami 1, ale zároveň pořád o chloupeček slabší oproti 0, což je způsobeno díky hlavnímu příběhu, který byl v 0 přeci jen epičtější a… lepší.
Yakuza je výborná série, která klade důraz na velmi dramatický příběh plný převratů a akce. Zároveň na soubojový systém alá beat them all, ulítlé side questy plné humoru a mraky, mraky vedlejších aktivit a miniher. Původně jsem chtěl hru zařadit do kategorie „Remaster“ v rámci letošní herní výzvy, ale úplně ukázkovému případu 4. kategorie na HC, to udělat nemohu.
Hra vás zaujme velmi promyšleným příběhem, kde se objevuje velké množství postav a jejich orientace v nich může být místy lehce složitá, což je možná umocněno samotnými japonskými jmény. Je zde plno příběhových obratů, napětí, emocí a hlavně akce. Vlastně je to takový japonský blockbuster, ale funguje skvěle, mě si hra udržela v plné pozornosti po celou dobu a absolutně mi vyhovovalo roztříštěné tempo, kdy jsem šel pár hodin po příběhu, pak si to zpestřil několik ulítlými side questy a do toho se zabil třeba na 2 hodiny na baseballu a nakonec si dal něco velkého k večeři.
Na téhle série je hrozně zajímavé, jak funguje samotná mapa a svět. Svým způsobem vypadá jako Potěmkinova vesnice, kdy interakce zdaleka nedosahuje kvalit těch největších RPG, ale zároveň město působí hrozně živě, v podstatě na každém kroku se něco děje a něco můžete dělat, zažít, někoho zmlátit, něco vidět či se někde najíst. Tvůrci maximálně využili místo, které měli a poměrně dost malou mapu naplnili contentem až k prasknutí. Tudíž jsem se opravdu dokázal vcítit do toho, že ve městě skutečně jsem a užívám si jeho (ne)pohostinnost.
Samotné souboje jsou velmi zábavné, ze začátku se budete učit, vychytávat, vylepšovat ve stromu schopností a na konci se z vás stane tank a mistr bojových umění. Je to takový paradox, že z první bossem jsem měl zdaleka největší problémy a závěrečnou sekvenci boss fightů jsem dal s prstem v nose. Ale nemohu říct, že by mě souboják v průběhu hraní přestal bavit, je zde plno animací, které vám každý souboj zpestří, proto doporučuji v každém souboji zkoušet nové cesty a možnosti.
Největší sílu hry vidím v tom, jak se na jednu stranu snaží o velmi vážný, dramatický a emocionální hlavní příběh, ale na druhou stranu jde až na hranu absolutní parodie a humoru v rámci vedlejších příběhů. To je něco, co mi naprosto vyhovuje. Nicméně místy mi přišlo, že se způsob, jakým jsou psané vedlejší questy, začíná objevovat i v rámci hlavního příběhu, ale byla to jen tako mžikovka, že s finálním výsledkem jsem spokojen. Ale je pravda, že těch plot twistů na konci už bylo trochu moc a chvíli jsem se obával, jestli neskončím v nějaké smyčce…
Teď to, proč jsem tuto hru zařadil právě do 4. kategorie „Minihraní“. Tahle hra je totiž ukázkový příklad pro tuto kategorie. Máte tady obrovské množství různých miniher, vedlejších aktivit, ale i minipříběhů. Můžete hrát golf, baseball, řídit „developerský“ projekt, řídit kabaret, hrát staré SEGA hry, fotit modelky, jít na karaoke, hrát mahjong a spoustu dalších japonských her. A nebo se jen kochat tím, jaká je japonská a asijská kuchyně či objevovat nové značky Whisky (mě osobně tohle dovedlo k tomu, že si chci jednu ze hry pořídit). Určitě jsem na spoustu aktivit zapomněl, jen jsem chtěl nastínit, že tu je desítky a desítky hodin, kdy se můžete věnovat i hrám v samotné hře, prostě si užít minihrání!
Ještě bych dodal, že samotné minihry jsou velmi dobře zpracované, v podstatě se nenarazil na žádnou, která by mě vůbec nebavila a spousta z nich jsou i velkou výzvu, aby se je hráč pořádně naučil. Nejvíc nervů proteklo právě v minihrách. Ostatně si zkuste takový Street Fighter na těžší obtížnost nebo golf či baseball na nejtěžší obtížnost. Či vůbec pochopit pravidla Mahjongu, přeji spoustu vynervovaných hodin.
Celkově hodnotím Yakuzu Kiwami 2 jako lepší než Kiwami 1, ale zároveň pořád o chloupeček slabší oproti 0, což je způsobeno díky hlavnímu příběhu, který byl v 0 přeci jen epičtější a… lepší.
Shadowrun: Hong Kong
Pro: povětšinou hlavní příběh, minihry, side questy, postavy, dabing
Proti: přehnaný a překombinovaný konec