Tohle by bez VR nefungovalo. Tak prvně, samotný pohyb prostorem je v Lone Echo unikátní a chytlavý zážitek. Celou hru trávíte ve stavu beztíže, kde se pohybujete odrážením od stěn a občas nějakou manévrovací tryskou. A to je samo o sobě úžasná zábava.
Část toho parádního zážitku ale tvoří i prostředí. Interiér vesmírné stanice, i když futuristické, nese prvky známé ze současných vesmírných plavidel. Díky tomu vyvolává familiární pocity, a klidně strávíte desítky minut jen prohlížením si všemožných detailů. Dech vám ale vyrazí teprve nekonečný temný vesmír, když poprvé vystoupíte do prostoru vně stanice. U mě se hře dokonce podařilo navodit určitý pocit odloučení, kdy jsem se začínal cítit osamocený miliony kilometrů daleko od domova.
Děj hry bych rozdělil na 3 části. V první se seznamujete se základními mechanikami a kapitánkou Olivií, která poměrně rychle, i díky parádnímu britskému přízvuku, přiroste k srdci. Všechno je neokoukané, za každým rohem čeká nějaká novinka (vypíchnu na VR dost nečekané větvení dialogů), prostě zábava.
Jakmile vám mechaniky přejdou do krve, nastává druhá, nejslabší část. V té se příběh moc neposunuje a vy poměrně rutinně řešíte skoro ty stejné puzzly stále dokola. Tady jsem měl problém se ke hře dokopat a dal jsem si dokonce pár měsíců pauzu.
Vykoupení ovšem přichází ve třetí části, která sice stále recykluje ty stejné puzzly, ale přináší velký příběhový boost. Ten přichází zhruba s oživením umělé inteligence Atlas, která začne poodkrývat ústřední záhadu. Zároveň začne fungovat i posun atmosféry. Dohromady to ve mě začalo vyvolávat nové pocity. Z odloučení se stala malost. Tváří v tvář novým těžko pojímatelným kulisám, především různým kompozicím s titánskou lodí a naznačenému příběhovému pozadí o cestování v čase, začala působit moje imaginace naplno a pocit nicotnosti sílil.
V té chvíli bohužel přichází poměrně anti-klimatický konec, možná zbytečně moc happy-end, který má od důstojného zakončení zážitku daleko. Spíš jakoby skončil pilotní díl seriálu. Což je u hry, která na druhý díl čeká už 4 roky, docela pitomý.
Část toho parádního zážitku ale tvoří i prostředí. Interiér vesmírné stanice, i když futuristické, nese prvky známé ze současných vesmírných plavidel. Díky tomu vyvolává familiární pocity, a klidně strávíte desítky minut jen prohlížením si všemožných detailů. Dech vám ale vyrazí teprve nekonečný temný vesmír, když poprvé vystoupíte do prostoru vně stanice. U mě se hře dokonce podařilo navodit určitý pocit odloučení, kdy jsem se začínal cítit osamocený miliony kilometrů daleko od domova.
Děj hry bych rozdělil na 3 části. V první se seznamujete se základními mechanikami a kapitánkou Olivií, která poměrně rychle, i díky parádnímu britskému přízvuku, přiroste k srdci. Všechno je neokoukané, za každým rohem čeká nějaká novinka (vypíchnu na VR dost nečekané větvení dialogů), prostě zábava.
Jakmile vám mechaniky přejdou do krve, nastává druhá, nejslabší část. V té se příběh moc neposunuje a vy poměrně rutinně řešíte skoro ty stejné puzzly stále dokola. Tady jsem měl problém se ke hře dokopat a dal jsem si dokonce pár měsíců pauzu.
Vykoupení ovšem přichází ve třetí části, která sice stále recykluje ty stejné puzzly, ale přináší velký příběhový boost. Ten přichází zhruba s oživením umělé inteligence Atlas, která začne poodkrývat ústřední záhadu. Zároveň začne fungovat i posun atmosféry. Dohromady to ve mě začalo vyvolávat nové pocity. Z odloučení se stala malost. Tváří v tvář novým těžko pojímatelným kulisám, především různým kompozicím s titánskou lodí a naznačenému příběhovému pozadí o cestování v čase, začala působit moje imaginace naplno a pocit nicotnosti sílil.
V té chvíli bohužel přichází poměrně anti-klimatický konec, možná zbytečně moc happy-end, který má od důstojného zakončení zážitku daleko. Spíš jakoby skončil pilotní díl seriálu. Což je u hry, která na druhý díl čeká už 4 roky, docela pitomý.
Silent Hill: Origins
Pro: VR experience, postavy, slušně našlápnutý příběh, atmosféra
Proti: mechaniky a puzzly by mohly být nápaditější, utahaný střed, nedůstojný závěr