Zlato jsem doma! Teda to úplně po příchodu z práce nekřičíte, ale konečně jste doma a to je hlavní. Čeká Vás velmi speciální večer. Vaše drahá polovička se připravuje, čeká Vás společná romantická večeře, tedy spíš moučník při svíčkách a jedna pěkná novina v podobě dětského bodýčka v krabici. Máme našlápnuto na krásnou budoucnost!
Jenže během toho všeho nás vyruší bouchání na dveře. "Policie, otevřete!". Ať už otevřete nebo ne, je to jedno. Do bytu vniká ozbrojený muž, křičí něco o vraždě otce naší ženy a ještě ji z toho přímo obviňuje. Co se to děje? A co mám sakra dělat? Ať už to skončí jakkoliv, po 12 minutách Vám dojde čas... a nebo ne? Po 12 minutách totiž nastupuje dalších 12 minut. Identických 12 minut, které začínají příchodem hrdiny z práce domů. Vývoj těchto pár minut však můžete ovlivnit svým postupem, informovaností, kombinováním akcí, které provedete, tématy, které navážete a třeba se i jednou doberete k tomu, jak to všechno vlastně je.
Tenhle donekonečna se opakující časový úsek může být zajímavý zážitek, který v nás vzbuzuje zvědavost a touhu vědět víc. Není to nic nového, ale v herní podobě to může opět nalákat a přivést něco nového. Zároveň to však může být i pěkně otravná, frustrující a úmorná chvilka. Ostatně to Vám řekne i sám hrdina, který je v tom s Vámi. Z prvu neví jestli neblázní, ale nakonec si uvědomí, že je tento kolotoč skutečný a bude muset přijít na to, jak ho zabrzdit.
Kombinací, rozhovorů a možností je spousta, ač i já se místy přistihla u vymýšlení dalších "které mi ve hře chyběli". Ale naprosto rozumím tomu, že už tak muselo být dost obtížné vše zkombinovat a hlavně správně načasovat. Stejně tak určitě byla velká věda přijít na to, jak velký časový úsek těmto účelům poslouží nejlíp. Přišlo mi však, že na načasování jakožto hráč můžu snadno doplatit. Stačí, že jsem na něco nezareagovala ve správnou chvíli a mohlo mi to klidně utéct, jelikož bych to po pár nezdárných pokusech/nešťastných reakcích už nemusela mít chuť zkoušet znovu. I když on to člověk asi stejně nakonec zkusí v pomyslné čiré zoufalosti - když mu už nic jiného nezbyde. Čím víc víme, tím víc nás to může zmást, ale také urychlit dění. Hráč zkouší všechno možné, i věci, na které by nemusel být dvakrát hrdý.
Po dohrání nakonec od hry odcházím s pocitem "to bylo všechno?". Neberte mě špatně, hru jsem si užívala, bavila mě, zajímala mě každičká informace a po prvních 6 hodinách hraní jsem si hned sumírovala do 5 dlouhých odstavců - co se všechno událo, co čemu předcházelo a co vše jsem doposud zjistila. A to se podaří málo-které hře, abych si k ní začala něco sepisovat. Zároveň jsem čekala lepší herecké výkony, na to jaké je herecké obsazení. Na jednu stranu bylo asi dostatečně autentické, na druhou jsem furt čekala víc. Nejspíš větší drama a projevení emocí vzhledem k situaci. Možná to nechtěli přehánět? Každopádně zklamáním pro mě hra nebyla a určitě jsem z ní ještě nevyždímala maximum, ač mám pocit, že jsem viděla 2 možné konce. Třeba se k ní ještě někdy vrátím a podívám se na ty další.
Jenže během toho všeho nás vyruší bouchání na dveře. "Policie, otevřete!". Ať už otevřete nebo ne, je to jedno. Do bytu vniká ozbrojený muž, křičí něco o vraždě otce naší ženy a ještě ji z toho přímo obviňuje. Co se to děje? A co mám sakra dělat? Ať už to skončí jakkoliv, po 12 minutách Vám dojde čas... a nebo ne? Po 12 minutách totiž nastupuje dalších 12 minut. Identických 12 minut, které začínají příchodem hrdiny z práce domů. Vývoj těchto pár minut však můžete ovlivnit svým postupem, informovaností, kombinováním akcí, které provedete, tématy, které navážete a třeba se i jednou doberete k tomu, jak to všechno vlastně je.
Tenhle donekonečna se opakující časový úsek může být zajímavý zážitek, který v nás vzbuzuje zvědavost a touhu vědět víc. Není to nic nového, ale v herní podobě to může opět nalákat a přivést něco nového. Zároveň to však může být i pěkně otravná, frustrující a úmorná chvilka. Ostatně to Vám řekne i sám hrdina, který je v tom s Vámi. Z prvu neví jestli neblázní, ale nakonec si uvědomí, že je tento kolotoč skutečný a bude muset přijít na to, jak ho zabrzdit.
Kombinací, rozhovorů a možností je spousta, ač i já se místy přistihla u vymýšlení dalších "které mi ve hře chyběli". Ale naprosto rozumím tomu, že už tak muselo být dost obtížné vše zkombinovat a hlavně správně načasovat. Stejně tak určitě byla velká věda přijít na to, jak velký časový úsek těmto účelům poslouží nejlíp. Přišlo mi však, že na načasování jakožto hráč můžu snadno doplatit. Stačí, že jsem na něco nezareagovala ve správnou chvíli a mohlo mi to klidně utéct, jelikož bych to po pár nezdárných pokusech/nešťastných reakcích už nemusela mít chuť zkoušet znovu. I když on to člověk asi stejně nakonec zkusí v pomyslné čiré zoufalosti - když mu už nic jiného nezbyde. Čím víc víme, tím víc nás to může zmást, ale také urychlit dění. Hráč zkouší všechno možné, i věci, na které by nemusel být dvakrát hrdý.
Po dohrání nakonec od hry odcházím s pocitem "to bylo všechno?". Neberte mě špatně, hru jsem si užívala, bavila mě, zajímala mě každičká informace a po prvních 6 hodinách hraní jsem si hned sumírovala do 5 dlouhých odstavců - co se všechno událo, co čemu předcházelo a co vše jsem doposud zjistila. A to se podaří málo-které hře, abych si k ní začala něco sepisovat. Zároveň jsem čekala lepší herecké výkony, na to jaké je herecké obsazení. Na jednu stranu bylo asi dostatečně autentické, na druhou jsem furt čekala víc. Nejspíš větší drama a projevení emocí vzhledem k situaci. Možná to nechtěli přehánět? Každopádně zklamáním pro mě hra nebyla a určitě jsem z ní ještě nevyždímala maximum, ač mám pocit, že jsem viděla 2 možné konce. Třeba se k ní ještě někdy vrátím a podívám se na ty další.
Pro: Herecké obsazení, načasování, nápad, více konců, vývoj příběhu i postav
Proti: Nemusí stačit "na dnešní dobu/dnešnímu hráči" ve všech směrech